Po stopách mejdanů 2021

1. Den

Mno, když jsem se v pátek ráno, probuzen budíkem, podíval z okna, nedivil bych se, kdybych na Hlaváku do vlaku nastupoval sám. Bez nadsázky provazy vody. Kluci ale nezklamali a s drobným zpožděním jsme do vlaku nastupovali ve třech. Já, Kuba a Fíla si to sereme vlakem směr Záboří nad Labem. První zastávka po vystoupení z vlaku byla naplánovaná v místní Jednotě. Ještě než jsme k sámošce došli, se někomu z místních řidičů povedlo nasměrovat obsah kaluže v krajnici přímo na Kubu a Filipa. Já zůstal suchý a naplno se projevila moje škodolibost. Měl jsem co dělat, abych se obzvlášť Kubovi, který to schytal nejvíc, nesmál víc než by sneslo naše přátelství. Myslím, že tahle rychlá autosprcha byla svého druhu varováním. Mokří, ale jsme v sámošce. Jelikož jsem zhejčkanej a zhejralej Pražák, opět mě překvapilo kam jsme to vlezli. Tyhle vesnické krámky jsou na hony vzdálené tomu, co nám kapitalismus nabízí v Praze. Ovšem mají svoje kouzlo, rodinnější atmosféru a člověk se necítí tak anonymně.

Máme nakoupeno a vyrážíme ze Záboří po zelené směr Bernardov. Je zataženo a občas spadne nějaká kapka. Většinou jdeme lesními cestami, občas po polňačkách. Kuba se po prvních kilometrech zbavuje stresu z nedostatku výhledů do krajiny. I tahle plochá Východolabská tabule nám předvádí pěkná panoramata. Filip nás zásobuje akurátním množstvím kořalky. To mi zásadně pomáhá kašlat na promočené boty, které jsem letos zase podcenil. Přicházíme do Bernardova a po krátkém vytěžení obyvatelstva v podobě místního školáka zjišťujeme, že hospodou ani krámem tahle obec nedisponuje. Divíme se kde se lidé scházejí. Zabrali jsme autobusovou zastávku. Dáváme cigaretku, klábosíme. Obloha se začíná protrhávat. Už nemáme nad hlavami souvislou vrstvu jednobarevného mraku. Slunce se dere ven a vypadá to, že máme od deště na chvíli pokoj. Další zastávka - retenční nádrž kousek za Bernardovem. Vybetonovaná zapuštěná plocha na okraji lesa u ovocného sadu. Místo, kde jsme zhruba před patnácti lety prožili jednu z technopárty. Než jsme místo našli, malinko jsme zabloudili. Trasu jsme si prodloužili zhruba o kilometr. Přineslo to jedno poučení. Příště to chce detailnější měřítko mapy. Sedíme na okraji nádrže a probíráme život. Zanedlouho jsem musel poprvé opustit skupinu a jít si, pěkně na zálesáka, ulevit. Filip, v myšlenkách na řádnou hygienu, mě vybavil vlhčenými ubrousky. Tak vlhčenými, že by je šlo použít na podpal. Vyrážíme dál, už jen kousek do Zdechovic - do hospody. Kuba cestou navrhuje změnu místa nocování. Obří postele nám poskytnou malé zastřešené sezení, ohniště a odpadkový koš, což je naprostý luxus, pokud se chystáte nocovat v lese. Dáváme echo o změně Koudymu a Wendovi, kteří se mají připojit za tmy a přesouváme se do pensionu ve Zdechovicích. Pěkná zahrádka pod střechou. Jídlo i pití mají, víc nepotřebujeme. První setkání s obsluhou v podobě korpulentní, svérázné pětatřicátnice nás opět vytrhává z pražských stereotypů. Pochopili jsme, že tady zákazník nemá vždy pravdu. Popíjíme, Filip nás nenechává odpočívat a snaží se z nás udělat námořníky. Kuba velkoryse polyká poznámky obsluhy, jež si ho vybrala jako terč zednického humoru. Dáma za barem nám dokonce nabídla volné pokoje. Chvíli jsem si myslel, že vyměkneme a ulehneme do peřin místo do lesa. Nakonec se nám povedlo domluvit alespoň snídaně bez ubytování, což je naprosto neslýchané , neobvyklé a vůbec, obrovská služba od pensionu. Jestli si dobře pamatuju, největší zásluhu na tom má Kuba. Ale běda vám, když nepřijdete na tu snídani včas. Něco takového pronesla dáma z pensionu, když jsme se večer po zaplacení odebírali do lesa.

Cestou k Obřím postelím potkáváme Koudyho s Wendou. Je pátek asi 11 večer a my jsme konečně kompletní. Každý staví přístřeší dle svých preferencí. Dva stany a jedna plachta ten večer vyrostly v lesích u Zdechovic. Rozděláváme oheň, opékáme buřty a pijeme hrušku, kterou jsem táhnul z Prahy. Je znát, že večer již pokročil a pohyby se stávají krok za krokem méně koordinované. Později, při manipulaci se dřevem, ve spolupráci Filipa a Kuby, došlo k nepřehlédnutelnému a bolestivému pohmoždění Jakubova nártu. Ovšem Filip jako správný kamarád a týmotvorný člen jednotky neváhal a naprosto kolegiálně, bez rozpaků a brutálně, si několika kopy proti vzrostlé borovici a dřevěnému přístřešku kotník vykurvil taky. Přece v tom nenechá kolegu, kamaráda, spolupoutníka ty vole, samotnýho. Tímto Kubu navrhuju na Purpurové srdce a Filipa na Řád cti.

2. Den

Ráno jsem vstal jako první. Udělal pár fotek spícího tábora a šel balit stan. Když se kluci probrali ukázalo se, že pro oba borce s bolavými nohami bude pokračování v cestě nemožné. Tenhle fakt šlo celkem dobře poznat, když Filipova první ranní slova byla slyšet až v Kolíně a zněla: "No do pííííče". Při pohledu na Filipovo vybavení na spaní se mi udělala u huby ledová kostka a jasně jsem pochopil jeho stížnosti na zimou prokřehlé tělo. Kuba volá taxikáře v podobě svojí manželky, která pro oba lazary musí přijet. Zatímco se nedaleko Prahy chystá na výjezd improvizovaná soukromá ambulance, silně oslabená skupina se přesouvá do pensionu na snídaní. Opět nám bylo připomenuto, že tenhle pension nedělá snídaně nebytovaným. To nám tentokrát sdělila uklízečka, která nás všechny vyhnala z míst jenom proto, aby pod námi vyluxovala zámkovou dlažbu. Taky jsme se dozvěděli, že pan majitel rád snídá v klidu a soukromí, což byl důvod proč máme opustit vnitřní prostory pensionu. Asi jsme po noci v lese smrděli. Nedokážu si totiž jinak vysvětlit hlášku obsluhy, která byla pověstnou poslední kapkou. Při objednávce pěti džusů nám bylo oznámeno, že jí zdržujeme od jiných věci. No tak jsme šli radši do prdele. Na náměstíčku ve Zdechovicích necháváme zdecimovanou dvojici svému osudu a opět ve trojici, ovšem jiné sestavy, vyrážíme směrem k Přelouči.

V sobotu máme navštívit hnojník u Spytovic, který stejně jako retenčka u Bernardova, několikrát hostil freeparty. Hned na louce za Zdechovicemi narážíme na obří stádo krav. Jsou námi jak zhypnotizované. Něco je k nám lákalo. Pomalou chůzí se k nám přiblížily a čuměly neskutečně čumilsky, krávy jedny. Zahlédli jsme i tuří styk. Cestou se stavujeme ještě v lesích u Morašic, kde jsem minulé úterý schoval pivo. Myšlenka dobrá, nicméně vyzvednutí kontrabandu z hlubin lesních křovin proběhlo o den později oproti původnímu plánu, což zásadně narušilo koncept téhle vložené bojovky. Nakonec se pivo z většiny vylilo. Kdo se s tím měl kurva táhnout a navíc hned zteplalo. V dálce vidíme Spytovice a blížíme se k hnojníku. Zjišťujeme, že místo, tak jak si jej pamatujeme, je pryč. Betonové panely lemující asfaltovou plochu kompletně zmizely a na ploše samotné je navrstvená zemina v pětimetrových návozech. Při přestávce nás potkává pracovník místní skládky. Prohazujme pár vět a dozvídáme se, že si na technopárty pamatuje. Podle všeho, se do paměti obyvatel, nejenom Spytovic, tyhle párty zvládly zarýt výrazně. To nám potvrdila i paní ze Zdechovického pensionu minulý večer. Kdekoliv se stačilo zmínit a i po zhruba patnácti letech hned všichni věděli co se tu dělo.

Další cíl - Přelouč. Těším se na město a výhody, které poskytuje. Bohužel už dávno jsme opustili les a slunečním paprskům nic nebrání v pomalém opékání našich bělobných krků, pazour, ksichtů, no prostě všeho. Wenda pěkně po africku namáčí látkový kapesník a zasouvá pod kšiltovku. Chladí krk a já mu závidím. Tenhle kus cesty kolem Přelouče není nic moc. Silnice, cyklostezka, nuda. Na kraji Přelouče kupujeme točenou zmrzlinu. Do píče jo, bodla jako sviňa. Vždy když se blížíme k cíli, nebo významnému bodu na trase, vedení se ujímá Koudy a zrychluje tempo. Já se přizpůsobuji a Wenda většinou chytne 20m skluz. Nebylo tomu jinak ani teď a tak v čele s Kouďákem vcházíme na Masarykovo náměstí. K našemu překvapení se zde koná závod strongmanů. S naprostým nezájmem tuhle krásu chvíli sledujeme. Jsme rádi, že sedíme ve stínu. Aktuálně víc nepotřebujeme. Nicméně náměstí se topí v přebasovaném zvuku linoucím se ze závodů. To nás vcelku bez námahy zvedá a posílá do blízké hospody Koudyho výběru. Doufal jsem, že bude disponovat zahrádkou. Začínal jsem totiž cítit sám sebe a to je zřetelné znamení, že bych měl větrat. Objednáváme 3x burger. Chutnal nám a nikdo, ani Master of Palanda, neměl výhrad.

Z hospody se potřebujeme vydat na sever a překonat Labe po lávce pro pěší. Během pokusu o zjištění nejlepší cesty u mladé Přeloučanky nám bylo hned jasné, že i tady žijí členové rychlé roty. U Labe ještě dáváme krátkou pauzu a konečně se zase noříme do lesa, do chládku. Jdeme po červené, která je spojená s cyklostezkou. Za cíl máme autokemp v Semíně. Postupujeme a mě zase začíná tlačit hovno na trenky. Fandím si, že to vydržím až do kempu. Místo toho přichází kontrakce podobná (asi) té porodní. V panice zastavuju a překotně v krosně hledám toaleťák, což se nedaří. Wenda zachránce po mě hází poloprázdný balíček kapesníků a já zrychleným přesunem mizím v lese. Během "obřadu" začínám slyšet dunivé basy. To mě přesvědčilo, že jsme již kousek od kempu, kde se nejspíš schyluje k večerní zábavě. Omyl!. Byl to Wendův reprák, který si zapnul zrovna když jsem v lese zahrabával to veledílo.

Pokračujeme a s nelibostí zjišťujeme, že zbytek cesty je už pouze po silnici. Zatínáme zuby a po asfaltu si to štrádujeme do kempu. V Semíně opět objevujeme, že měřítko naší mapy je přinejmenším matoucí. I tak kemp nacházíme bez větších obtíží. Míříme hned do venkovní hospůdky na písčité pláži u malého rybníka. Za mě krásný místo uprostřed placatého Kolínska. Škoda, že sem nedošli Kuba s Filipem. Tohle bylo lepší než Obří postele. Po prvním pívečku se odebíráme rozbít tábor. Prořídlý borovicový les se spoustou ploch pro karavany a stany nám dal na výběr míst víc než dost. Stany stojí. Skáčeme do plavek a hurá na pláž. Po krátké válendě u vody se Koudy odešel vysprchovat, ovšem bez ručníku. S Wendou na sprchu serem. Dobytci sobě. Zpátky do hospody. Pívečka, klobásky, fotbal a tak. Znavení po celém dni ještě klábosíme u stanů a zaleháme. Dobrou kluci, jsem vyřízenej.

3. Den

Návratové dny jsou takové jiné. Pro mě určitě. Už chci vlastně jen být rychle ve vlaku. Cestou nepiju a taky se nenápadně pokusím přimět skupinu ke zkrácení trasy. To se povedlo a místo původních Chvaletic se rozhodlo o cestě pouze do Řečan nad Labem. To bylo místo odkud vycházel Wenda s Kouďákem pátek. Rozdíl 3km. Vaříme ranní 3v1 kávu a vyrážíme. Ještě než jsme vyšli ze Semína nám Koudy zblízka ukázal krásy kukuřičných polí. Trochu jsme si zabloudili. Zpět na trasu a skrz koňskou farmu v Josefově dál na modrou stezku, která vedla zase po silnici. Přicházíme do Řečan a stavíme u první večerky. Zmrzka, džusy a každému co je po chuti. Před vchodem sedí místní bezdomovec, který má ale vřelou podporu místních. Dost lidí se u něj zastavilo, podalo cigaretu, nebo nějaký drobák a dokonce ho znali jménem. Když bezďákem, tak v Řečanech. Také před vchodem postával místní výřečný habán se svými dvěma ratolestmi v podobě prvostupňových kluků. Bohužel si nás nemohl nevšimnout a tak začala interakce, kterou my, introverti z Prahéé prostě neumíme a nechceme. Ptal se kam cestujeme a tak. Byl trochu moc srandista, ale nikdo ho nechtěl nasrat odseknutými odpověďmi, protože jedna facka od něj by nejspíš znamenala zlomeniny v obličeji. Chyběl tady Filip. Jednak má tyhle náhodné pokecy zmáknuté a baví ho, takže by se habánovi věnoval a navíc kdyby došlo na nejhorší tak bychom ho použili jako naše eso v rukávu. Naštěstí, po odhalení našeho původu habánův zájem trochu opadl. Samozřejmě i nadále hýřil spoustou rádoby fórků a hlubokých výchovných myšlenek adresovaných svým synům. Ujistil se, že víme kudy je to na Prahu a odjel spolu s kloučkama na kole pryč.

Na vlak to máme už jen pár metrů. Čekáme slabou hodinku a hurá po kolejích do matičky stověžaté. Díky kluci, dobře jsem se bavil a těším se na příště.