Mrkev

...aneb svolávám všechny kámoše s motorkami...

Účastníci:
Benjo - Tiger 800 XC
Filip - R 1100 S
Honzis - XSR 700
Jakuze - XT 600 E
Kozel - 990 Adventure R
Mad - XT 660 X
Ondra - Lightning XB9
Warsheek - Versys 650
Ziki - MT09 SP


slova: 3575
znaky: 21577
věty: 330
čas čtení: 18 min

Úvod

I když je Mrkev druhý "zeleninový" výlet na motorkách, budu o něm psát dříve, než o tom prvním, tedy brokolicovém. Brokolice proběhla v květnu 2022 a na mou chatrnou paměť je to už značně dlouhá doba, abych si důkladně vzpomněl na dostatek detailů. Budu rád, když se ke psaní o Brokolici vůbec dostanu. Pro nezasvěcené je určitě dlužno vysvětlit, proč ty naše jednostopé výlety nesou názvy právě zelenin. Je to vlastně dost jednoduché. Po naplánování Brokolice se stačilo podívat na mapu trasy, která svým tvarem připomínala siluetu právě téhle zeleniny. Stejně jako vznik penicilinu, vynález suchého zipu, objevení nanuku, nebo setkání členů Rolling Stones, i v tomto případě šlo o čistou náhodu s naprosto geniálním výsledkem. No a představte si, že on se ten název nějak chytnul a zúčastnění ho začali používat. Když se pak plánoval další výlet, už mi bylo jasné, že musí mít jméno také po zelenině. Tak a začala vznikat Mrkev. Tvarem trasy na mapě sice není tak věrná, ale s přimhouřením obou očí a špetkou představivosti, tam ta karotka prostě je. Hodně mě baví představa, že někdy v budoucnu, až pojedeme další výlet, budeme plánovat trasu jenom tak, abychom do mapy nakreslili tvar artyčoku, nebo třeba pórku. "Hele, tady musíme přes potok, nebo ta ředkvička nebude mít list!"

Bez přehánění jsem kvůli Mrkvi oslovil všechny své kamarády i známe, o kterých vím, že jezdí na motorce. Myslím, že je to něco okolo patnácti lidí. Překvapilo mě, že jen minimum z nich na první dobrou účast odmítlo. Nakonec slíbilo 10 jezdců. Ani v nejmenším jsem nedoufal, že by všichni dotáhli svůj slib až na startovní čáru. Vůbec ne proto, že by nechtěli, nebo by snad vedli plané řeči. Věc se má tak, že nám už není 20 let a povinnosti jsou zkrátka přednější, než parodování motorkářskýho gangu. To se projevilo jako střízlivý odhad, protože dva spoludobrodruhy skolila nemoc, což je hned ten další, minimálně ovlivnitelný důvod, proč nejet s kámošema potahat heft. Pyshtovi přinesla jedna z ratolestí nějaký sajrajt ze školky a Svobudka si moderně pořídil Covid-19. Takže mínus dva kusy. Ovšem překvapil Filip, který vstal z mrtvých, naleštil své historické BMW a v zánovní helmě a rukavicích se přidal. Takže konečný počet na gridu je devět.

Asi už jste pochopili, že organizaci téhle srandy jsem si zcela dobrovolně a s radostí vzal na sebe. Je to sice trochu masochismus, ale stojí to za to. Rád bych zmínil pension Malý dům v Ruprechticích, kde jsem měl v úmyslu ubytovat celou tu naší sebranku první noc. Komunikace s tímhle ubytováním mi zůstane v paměti asi na dlouho. Jako první zkouším volat na recepci, kde to nikdo nebere. Stejný případ mobilní telefon - bez reakce. Obě čísla jsou k nalezení na webu, na mapy.cz i na google mapách, takže předpokládám, že jsou správná. Po cirka čtyřech pokusech o dovolání se v průběhu dvou dnů mi konečně volá zpět pan majitel. Sděluji mu co mám, kromě šelestu, na srdci, že bychom v pátek rádi přijeli a nechali se nakrmit, napojit a složili hlavy. Pán mi laskavě všechno odkýval s tím, že vše co požadujeme dokáží zařídit. Také říká ať mu napíšu mail, kde požadavky zopakuji a vše domluvíme do detailu elektronicky. Mail obratem odesílám a hádejte co. Nikdy, jsem od pensionu nedostal žádnou odpověď. Ještě v průběhu následujících dvou týdnů, jsem se pokoušel s pensionem spojit telefonicky. Obě čísla opět bez odpovědi až na jeden výjimečný případ. Telefon zvedla slečna, dcera majitele. Krátce vysvětluji situaci a k mému obrovskému překvapení věděla kdo jsem a říkala: "Joo, vy jste ti motorkáři, že jo? Taťka řikal, že jo, že to půjde, že asi můžete přijet." Ty vole jako cože? Pomyslel jsem si. Na základě tohohle sdělení si mám být jistý, že je na naší návštěvu pension připravený? S drobným nasráním v hlase jí říkám, že jsem psal mail na který potřebuji odpověď, abych věděl, že pension porozuměl naším potřebám deseti zpovykaných Pražáků na motorkách. "Joo, jo, taťka prej bude na ten mejl dneska večer odpovídat." Neodpustil jsem si drobnou poznámku na téma rychlost a dostupnost komunikace jejich rodinného pensionu. "Tatínek moc elektronice neholduje, že?" Končíme hovor, já jsem uklidněný, protože v pensionu o nás vědí a čekám až tatínek večer sejme krajkovanou dečku z notebooku a odpoví na můj mail. Nestalo se. Od této chvíle nepřišel žádný mail, opět jsem se v následujících dnech nedovolal a nad pensionem jsem definitivně zlomil hůl. Našel jsem jiné ubytování a basta. Veliké bylo moje překvapení, když se den před odjezdem na Mrkev pension ozval. Na druhém konci drátu byl pan majitel a povídá zhruba toto: "Dobrý den pane, teď mi zde v systému vyskočilo, že je automaticky stornován váš zítřejší pobyt, z důvodu nepotvrzení rezervace. Vy nepřijedete?" Ty vole jako cože? Opět mě napadá. Tahle rodina má úžasný talent na vedení firmy. Nechtěl jsem být zbytečně kousavý, proto jsem trpělivě pánovi po telefonu popsal situaci z mého pohledu. Dost se divil a tvrdil, že mi na mail odpověděl. Údajně mi dal i číslo na vedoucí kuchyně, abychom si domluvili stravování. A ano, kontroloval jsem i spam. No nic, pan majitel se omluvil a popřál nám příjemný pobyt na Broumovsku. I přes katastrofální nedorozumění příjemný, pozitivně ukončený (ne)vztah zákazník - dodavatel.

Dobře, takže to vypadá, že máme všechno zařízeno. Ubytování na první i druhou noc, trasa, účastnící, finance, vše vyřešeno a křišťálově jasné. No a pak se ozval Mad. Mad, který si jako první všimnul, že na Mrkev odjíždíme přesně ve dny konání komunálních a senátních voleb. Volební místnosti otevírají v pátek ve 14 hodin a to už má být sebranka někde u Hradce králové. Dělíme se tedy na dvě skupiny. Voliči a dobrovolní nevoliči.

Den 1

23.9.2022 - 241 km

Počasí nám přeje, svítíčko sluní, teplota tak akorát a silnice suché. Sraz s nevoliči je na čerpací stanici MOL na Štěrboholské spojce v 11 hodin. Jsme jen čtyři. Filip, Kuba, Zikmund a já. S Kubou a Fílou máme sraz ještě o fous dřív na Lhotce, protože máme garáže blízko u sebe. Kuba si ještě jede zashopovat do OC Chodov a já s Fílou se přesouváme na MOLku, abychom se potkali se Zikim. Tahle benzínka je záludná. Je to totiž druhá MOLka v řadě na stejné silnici a pokud si mapu nenastudujete důkladně, tak zaručeně zastavíte na té první, špatné. Filip mě v provozu předjíždí a ztrácí se mi z dohledu. Pro jistotu projíždím i přes první, špatnou čerpačku, kde bez překvapení nacházím Filipa a společně přejíždíme o kilometr dál. Za moment přijíždí Kuba z nákupů a asi za půl hodiny (o půl hodiny pozdě) přiletí Ziki na svojí zbrusu nové MT-09 úúúúaaaaa. Očumujeme a Filip jako nejvšímavější sundává ze sání Zikiho Yamahy podezřelý pytlík. Chápejte, ze sání, které je před nádrží a rozhodně neslouží k odkládání drobností. Je zázrak, že ten zatím záhadný pytlík někde nespadnul. Následně Ziki se smíchem prohlašuje, že to jsou jeho doklady. Dobře, takže o srandu se stará jezdec na Yamaze. Ještě probíhá nutné dofukování pneumatik a můžeme vyrazit.

Pár kilometrů po dálnici a pak hurá k první zastávce, rozhledně Kosice. K malé, dřevěné věži vede polní cesta. Chvílemi suchá zemina, někde bahno a pár velkých kaluží. Do jedné se pouštím zhurta a motorce měním barvu do krémově bahnité. Schytávám pár nespokojených komentářů od kolegů. Prej kam jsem nás to zavedl, bahno, špína, hnus. Chvíli postáváme a pak vyrážíme skrze hustý lesík nahoru, na rozhlednu.

Slézáme z rozhledny a nalézáme na motorky. Stále jedu v čele a vedu k cukrárně U Harfy. Malá zahrádka se čtyřmi stoly nám padla do oka hned jak jsme zaparkovali. Za kasou stála asi ta nejpomalejší obsluha ve Královehradeckém kraji. Člověk se nedokáže ubránit kroucení hlavy, když mu čekání na sdělení objednávky trvá nad očekávání dlouho. Nevím, jestli jen my, Pražáci, na všechno spěcháme, ale vzhledem k tomu, že jsme byli jediní netrpěliví v celé místnosti, tak asi ano. No díkybohu se každý dočkal svého dortu i kávy. Je příjemně a na zahrádce se sedí parádně. Je přesně ten čas, kdy naší separované skupině voličů otevírají volební místnosti. Tak šup, naházejte to do uren a jedem!

Podmínky máme zatím parádní a po natlačení břich dortem a kávou se odebíráme do klasického, východočeského jízdního režimu. To znamená vesnice, tři zatáčky, vesnice a čtyři zatáčky a takhle stále dokola. Směr máme severovýchod a stavět budeme na oběd v České skalici. Je velmi důležité, postavit itinerář tak, aby se nejelo s prázdným žaludkem. Jednak to rapidně zvedá morálku družstva a také to mírně zpomaluje tempo, což je většinou ku prospěchu. Existují výjimky, ke kterým se později také dostanu. Pohodovou jízdou přijíždíme k restauraci Luční pension. Krásné, čisté místo s výhledem na placaté pole. Vyšší ceny, ale pochutnali jsme si náramně. K další zastávce nám od oběda zbývá 40km a bylo by fajn, se v tomto úseku setkat se skupinou voličů. Najedení tedy vyrážíme k pěchotnímu srubu Turov. Od Kozla přichází zpráva, že za hodinu budou právě u srubu, takže paráda, to vyjde skvěle.

Na motorce mám USB zásuvku, ze které dobíjím telefon. Ten používám jako navigaci. S naprostou sebekritikou musím přiznat, že když nemám navigaci zapnutou, je to se mnou horší, než cestovat s Tomem Hanksem. V podstatě hned ztratím orientaci a musím zastavovat. No a tahle USB zásuvka, která mi drží telefon při životě má tři zásadní chyby. Za prvé, když si zapnu vyhřívání rukojetí, nebo přídavná světla, do zásuvky nejde dostatečný proud aby telefon nabil. To  není přímo chyba zásuvky, ale stejně... Další neduh je špatný kontakt někde pod palubní deskou. Pokud tenhle kontakt přijde do zkratu, zvládne telefon vybít během několika vteřin. To vlastně taky není chyba přímo zásuvky, ale stejně... No a do třetice, kontakty přímo v zásuvce. Stačí drobně pohnout kabelem a nabíjení se přeruší. Takže kurva furt musím neustále s něčím hýbat a kontrolovat jestli nabíjení probíhá. Přes zimu tohle musím vyřešit.

No a to si takhle projíždíme Hronovem a já opět sklápím oči k telefonu a ten je vypnutý - spinká. Dovedu tedy skupinu téměř na konec města a zastavuji, abych celou nabíjecí soustavu umoudřil. Nestojíme na místě ani 5 minut a kolem se prohnala naše druhá skupina. Voliči jsou tady. Kluci Benjo, Kozel, Mad a Ondra si nás všimli a postupně to obraceli a zastavovali u nás. Musím uznat, že vypadali dobře. Trochu zle, žádný ořezávátka. Jejich motorky už nejsou leštěnky a oblečení už také ledasco zažilo. Navíc všichni si jsou na motorkách velmi jistí a je to na první pohled poznat. Tohle všechno v součtu dává zatraceně dobrý dojem. Radost pohledět a kdybych měl rodidla, tak si je utrhnu. V Hronově se tedy, až na jednoho totálního opozdilce Honziše, setkáváme. Když jsme se konečně všichni pozdravili a klábosili dobrou čtvrthodinu, znovu se vyrazilo. Mad se ujímá vedení a už je nás solidní štrůdl.

Následuje klasika, kterou opět zařazuji na seznam atrakcí - vojenský bunkr. Všechny tyhle objekty mají historii, která nikdy není nezajímavá. Tohle každého kluka a chlapa prostě zaujme, už jenom z technického hlediska. Zatím, mě s tím nikdo k čertu neposlal, tak snad dobrý. Jako poslední se u bunkru zjevuje červená Yamaha a na ní Hozniš. Jsme kompletní a po krátké obhlídce bunkru se vydáváme do Broumova, tam dnes spíme. Když se během cesty ohlédnu, je to fajn pohled. Vidím totiž osm kámošů a všichni si to drandíme na motorkách. Super! Na okraji Broumova nás čekala drobná silničně-dopravní nepříjemnost v podobě několikasetmetrového úseku, kde byl provoz pouštěn kyvadlově. Nakonec jsme ho museli projet třikrát. Jednou dnes a dvakrát v sobotu. Přijíždíme k ubytování, kde je jeden zákaz parkování/stání/zastavení vedle druhého. Bylo to směšné, pozorovat, jak se snažíme všechny motorky někam nacpat. Někdo by je nechal na zákazu, někdo na chodníku, jiný by zas odjel za roh. No prostě běžná úskalí velkých skupin. Nakonec jsme motorky nechali na příhodném dlážděném plácku. Vypadaly, jako když hodíte marshmallow do pytlíku a vysajete vzduch.

Jdeme se ubytovat. Pěkné, moderní a čisté apartmány. Dveře na kód hned panu majiteli prozradily, že jsme na místě. Dal nám čtvrthodinu na ubytování a volal aby se ujistil, že je vše v pořádku. Prý kdyby věděl, že přijedeme na motorkách, pustil by nás s nimi do dvora. Nevadí. Obsazuji čtyřlůžkový pokoj s Fílou, Kubou a Ondrou. Kuba pohotově vyndává welcome drink a rozlévá osazenstvu našeho pokoje. Všichni se scházíme před domem a míříme do restaurace Alka. Tam máme rezervaci a jak jsem hned pochopil, je dobře, že jí máme. Hospoda je až na naše místa zaplněná. Jíme, klábosíme, popíjíme. Podnik mi sednul a řekl bych, že i zbytek mrkvových jezdců byl spokojen. Obzvláště pak ten jedinec (přiznej se, zapomněl jsem), který díky neodhalené chybě, na konci večera nemusel platit :-D

Den 2

24.9.2022 - 240 km

Druhý den začnu ještě na pokoji. Chvilku po ulehnutí začal Filip chrápat. Mám lehké spaní a zvuky linoucí se z Filipova nosohltanu mě dokázaly zvednout z postele a přesunout na gauč do kuchyně. Ještě, že se ráno jela kvalifikace MotoGP v Motegi. I když jsem se probudil polámaný po noci na kuchyňském sofa, měl jsem zábavu zařízenou. Po probuzení posádky proběhnul teleport na čerpací stanici Euroil, kde většina zeleninového gangu posnídala.

Tak a teď celý devítivozový vláček nasadil směr Polská lidová republika. Tedy, na tenhle název Polska jsem si vzpomněl, když jsme přejeli hraniční přechod Otovice a došlo k prvnímu seznámení s tamními silnicemi. Říkal jsem si, že jestli takhle budou vypadat silnice celou naší cestu Polskem, tak mě asi vlastní gang demonstrativně ukřižuje na patníku. Příšerný kostitřas tam mají naši sousedé. Naštěstí silnice jsme jeli i pěkné, a moc. Moje obavy mohly ochladnout. Jak je již zvykem, další bod v itineráři je kafíčko. Cukrárna "Dzien dobry" byla 58km od Broumova a byla parádní. Pěkné holky za pultem, káva dobrá, dortíky taky. Z okna domu opodál se linul operní zpěv. To hned nastartuje pozitivní náladu celého týmu. Pochopitelně u stolu padají všemožné humorné variace na polštinu, které vlastně neustávají. Někteří konečně chápou, že tyhle výlety nejsou o ježdění.

Za kavárnou nás čekala silnice číslo 389, která pro mě byla jedním z nejhezčích úseků Mrkve. Ve směs klesavá silnice lesem, která mi prostě sedla. Až na jeden moment, kdy se ke mě v levé zatáčce nervózně přiblížil protijedoucí bílý Golf, se tahle cesta jela skvěle.

Během soboty mě ve vedení skupiny střídal Mad a Kozel. Když jedu v čele, snažím se jet svižně, ale zároveň opatrně. Když nevidím do zatáčky, jedu čistě "na oči" - zpomalím tak, abych byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou vidím. Mám ale pocit, že když se do vedení dostanou Kozel, nebo Mad, najednou se zrychlí o řád. Většinou jsem schopný tempo akceptovat a rychlá jízda mě baví. Na Brokolici mi Kozel řekl, že jezdím jako magor, protože jsem nevyřáděný. Mám pocit, že jezdím pomaleji než on. Ještě se o tom budeme muset pobavit :-) No ale proč se o tom rozepisuji. Kousek před plánovaným obědem v restauraci Trojkámen, zrovna když vedl Mad, jsem totiž prožil letošní nejhorší krizovku. Jedeme pěkné klikaté okresky a Mad přejíždí horizont, za kterým se objevuje pravotočivá klesavá zatáčka. Mad, jelikož jel rychleji, než by zatáčka snesla, vyjel do protisměru, ale jinak situaci zvládl dobře. Já jsem šel na tvrdé brzdy a zadní kolo jsem přebrzdil. To se dostalo do smyku a jel jsem drobně bokem. Po povolení brzd, když zadní kolo opět chytlo adhezi, se celá motorka rozvlnila a já jsem po tečně vyjížděl ze zatáčky ven do louky. Naštěstí se celá motorka rychle uklidnila a já mohl začít poklápět zpět doprava, do zatáčky. Na silnici jsem zůstal odhadem 10cm od krajnice plné štěrku. A skutečně jsem si v následujících chvílích začal přemýšlet o tom, že zastavím a vydýchám se. No naštěstí mi problesklo hlavou, že to nesmím udělat. Musím hned začít zase tahat a neposrat se z toho.

Ještě před touhle prekérkou jsme stihli navštívit rozhlednu, na kterou se nedalo dostat a výše zmíněná restaurace Trojkámen, je půl sezóny zavřená. Děje se to stále. Ať už je plán jakýkoliv, tak vždycky něco neklapne. Většinou právě rozhledny a restaurace. Takže musíme najít jinou žrádelnu. Jedeme do Hanušovic, do pivovarské restaurace Holba. Obsluze to neděláme jednoduché, protože devět lidí si objednává osm různých jídel, bravo. Po gáblíku pojedeme na Červenohorské sedlo. Motorkářský orgasmus zhmotněný v té nejlepší silnici v České republice, alespoň se to tvrdí. Tím se dostáváme k jedné z výjimek, kde je lepší jet s prázdným žaludkem. Tady prostě člověk chce jet rychle a celé sedlo ho k tomu vlastně nutí. Širokánské vracáky, kde má jezdec pocit bezpečí i v hlubokých náklonech. Do zatáček je krásně vidět a myslím si, že tady člověk nikdy nemůže mít dost rychlou motorku. No a proto je lepší tady jet hladový. Na motorce se musíte začít hýbat a plné břicho může zavazet. Nakonec i přes to, že jsme byli z Holby řádně nakrmení, jsme si sedlo užili náramně. Hned jak jsme ho přejeli tak stavíme abychom si vyměnili dojmy. Několik jezdců hlásilo škrtání stupaček. Teď už jenom 50km a ubytujeme se v pensionu Ruda, neboli Pensionu pod křížovým vrchem.

V penzionu nás vítá pan majitel. Jeho kolegyně nás vede do pokojů a rozdává klíče. Mimo pár návštěvníků restaurace jsme v pensionu sami. Naprosto cíleně si vybírám pokoj, kde nebude Fíla. Beru dvoulůžko s Benjákem a byl to dobrý tah. Benjo v noci ani nechrochtnul, byl klídek. S paní domácí se domlouváme na servírování objednaného guláše na 19:30. Do té doby máme čas vylézt na Křížový vrch, kterým je tohle místo tak známé. Po večeři klasická zábava u stolu. Honziš diskutoval s panem domácím, Ondra standardně hodnotil své dovednosti na motorce a zkrátka všechno probíhalo v naprosto normálním scénáři. Benjo na nás ještě vytáhnul narozeniny a zaplatil rundu kořalky. S postupujícím večerem se o naší společnost začal zajímat místní maskot (na jméno si nevzpomenu) za jehož přítomnost se nám pan majitel ráno omlouval. Neměl ale za co, protože nám nevadil. Dokonce nás pozval na pálenku. Ne teda dnes, to néé, ale až přijedeme příště, tak se máme zastavit :-D Kolem půl dvanácté jsme se všichni odebrali do hajan, protože obsluha nás již prosila o smilování. Prý jestli chceme snídani, musíme je taky nechat vyspat. Na pokojích ještě pár neúnavných dopíjelo Kubovu lahev.

Den 3

2.9.2022 - 248 km

Ráno, jelikož je neděle a jede se Motegi, hned zapínám telefon a živě koukám na závod, zatímco se válíme na pokoji. Parta se pomalu probouzí a po nutné hygieně se scházíme u snídaně. Penzion sliboval bohatě obložený talíř, ale do jednoho jediného člena výpravy nám snídaně bohatá nepřišla. Nevadí, jinak bylo vše bez ztráty kytičky.

Čekají nás dvě první obligátní zastávky. Čerpací stanice a kavárna. Benzínka za nějakých 20km a za dalších 75 kavárna. I dnes nám počasí přeje a je pěkně slunečno. Znovu se dostáváme do režimu vesnice, tři zatáčky, vesnice, čtyři zatáčky. Jedeme v poklidu až se dostáváme do Litomyšle, města mého dětství. Chtěl jsem se tu zastavit a klukům ukázat kde žila moje babička a odkud pochází moje máma. Stavíme u kavárny, kterou má za posledních pět let asi už třetí majitel. Celkem dlouho sedíme na zahrádce v podloubí a čekáme na objednávku. Obsluha se moc nevytáhla, nosili to jak šneci barák. Když jsme do Litomyšle přijížděli, na chodníku stála skupinka lidí, takoví ti přehecovaní manekýni v bílých upnutých trikách ve společnosti botoxových bárbín. I v helmě a jen během projíždění jsem cítil jak jsou všichni polití levnými voňavkami. Bylo to jako projet středem drogerie. Náhodou se pak tahle skupina objevila u naší kavárny a zážitek z jejich přítomnosti byl opět velmi intenzivní.

Po kávě nám chybí už jen dojet na dálnici k Hradci a domů. Tedy ještě se zastávkou u McSráče. Těsně před dálnicí se dostáváme na takový polooffroad, kde byl postavený dočasný most, asi kvůli stavebním pracím, které tam probíhaly. Kdyby člověk chtěl, dalo by se na něm parádně skákat. Na dálnici je zúžení a držet zde skupinu devíti motorek pohromadě je zbytečně komplikované. Po vdechnutí jedů od velkého M se tedy domlouváme, že odsud už každý svou cestou. Všichni se všemi se rozloučili, což je v tomhle počtu zdlouhavý proces, a každý už sám pěkně domů. Zastavuji až u svojí garáže, kde se ke mě ještě přidává Filip, který mě dojel po té co tankoval. Vypráví mi o své krizovce, kdy ho dodávka natlačila na svodidla. 

Závěr

Musím se přinutit psát dříve po zážitcích. Rychle zapomínám a přenést prožité chvíle do textu je pak o dost složitější a povrchnější. Proto pokud některé řádky výše, třeba neodpovídají tomu jak si situaci pamatujete vy, tak věřte, že není mým úmyslem cokoliv překrucovat, prostě si to tak jen pamatuji. Také doufám, že ničím z toho, co jsem napsal, žádného ze zmíněných neurážím. Vše je myšleno v nejpřátelštějším duchu.

Tenhle moto výlet byl pro mě jedním z nejhezčích. Je jedno kudy a na čem jsme jeli, kolik kilometrů jsme překonali a jaké bylo počasí. To nejlepší bylo, že se dokázala sejít parta skvělých lidí, kteří si rozumí a dokáží se navzájem respektovat. O to větší potěšení by bylo, kdyby nás jel opravdu plný počet, v což samozřejmě doufám pro příští zeleninový trip. Moc díky, že jste jeli a doufám, že až budu rozesílat informace o příštím jarním tripu, nadšeně se přihlásíte :-)

Jo, a jelikož jsem starej hračička, tak jsem vyrobil vzpomínkové nálepky jak na Brokolici, tak na Mrkev. Účastníkům je rozdám až se potkáme.

Košík

Košík je prázdný.