Slovinsko 2023

...aneb Česko-anglické osmispřeží...


Účastníci:

Benjo - Tiger 800 XC
Frank - CRF 1000 L
JakuZe - XT 600 E
Kozel - 990 Adventure R
Mad - XT 660 X
Svobudka - GSF 650 N
Warsheek - Versys 650
Ziki - MT09 SP

MAPA TRASY


slova: 11666
znaky: 73090
věty: 1256
čas čtení: 59 minut




Úvod

Doporučuji, pokud chcete mít během čtení přehled o trase a našich zastávkách, otevřete si také mapu trasy, nebo i itinerář.

Letošní motodovolená byla v několika ohledech výjimečná. Především počet jezdců, který se nakonec ustálil na čísle osm, je v kontextu délky (devět dní) trvání  vyjížďky neobvyklý. Také za námi přijel Franta až z dalekého Leedsu. Musel si odkroutit 1500km, překonat La Manche a několik evropských států, jenom aby se s námi postavil na startovní čáru téhle dovolené. Tím prokázal velké srdcařství. Někteří zažili takhle dlouhou jízdu poprvé. Těch neobvyklých faktorů se sešlo několik a proto vnímám tuhle dovču od samého začátku jako něco speciálního. Plánování začalo několik měsíců před odjezdem. Pochopitelně, nejlepší plány a nápady se rodí na dně půllitru a tak je hned první porada směrována do naší domácí hospody na Smíchově.

Scházíme se v hojném počtu a kromě Františka jsme tu všichni dovolenkáři přítomni. Od začátku se snažím opatrně protlačit můj "soukromý" plán cesty, který měl končit v Monaku. S tím se většina neztotožňuje. Údajně by to byla na vyhrazený časový úsek příliš dlouhá trasa. Zaznívá další plán - Alpy po územích Rakouska, Švýcarska a Itáile, nebo tak nějak. Tady se trochu šprajcuju, moc se mi tam nechce. Konkrétní důvod nemám, snad jen ceny ve Švýcarsku. Několik kluků vyjadřuje přání, abych cestu naplánoval já z čehož mám upřímnou radost. Znamená to totiž, že se moje plánování ujalo a způsob jakým ho dělám skupině vyhovuje. Snažím se ale držet pokrovou tvář a pokrytecky nedávám radost najevo. Pokud mám plánovat já, jsem také nevědomky obdarován právem veta, které obratem využívám: "Tam se mi jet nechce, to plánovat nebudu!" Banda na tuhle hru přistupuje bez vyjednávání a nakonec domlouváme první hrubý plán cesty - Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Itálie. Doma se pouštím do krkolomného hledání nejlepší trasy, ubytování atp. Kozel má hned ze začátku několik tipů míst, která by chtěl projet. Se samozřejmostí je do cesty zahrnuji a po několika týdnech vydávám první verzi našeho plánu. Bandě dávám několik dnů na prostudování a připomínkování. Výhrada je jen jediná. Chceme se vykoupat v moři, zastavme se tam. Jasná věc, cestu v mapě kroutím ke slané louži a hotovo. Plán je na světě.

Rovnou na začátku drobně odbočím. Možná Vám neuniknul obrázek v úvodu stránky. Mám nutkání k němu napsat vysvětlení. Respektive vysvětlit Bikers Intellectual Club. Jeden můj kamarád o mně kdysi řekl, že jsem týmotvorný. To slovo nejspíš neexistuje, ale rozumí mu každý. Ten kámoš měl pravdu. Vždy, když vidím v jakékoliv činností, které jsem účasten, smysl a týmovost, mám potřebu začít zastřešovat, nazývat, ohraničovat, ukazovat a prostě tvořit tým, skupinu. Je to dozajista zčásti dětinská vlastnost, ale já jsem za ní rád. Poslední dobou je ta naše skupina celkem soudržná a mně se zachtělo dát té naší grupě nějaký štempl. Začal jsem přemýšlet, jaký název by nás vystihoval nejlépe a zároveň by si sám ze sebe dělal tak trochu srandu. Všechny naše výlety na motorkách mají jedno společné. Večer po jízdě se diskutuje. Témat je nekonečně a mohou být vážná, odlehčená, naprosto debilní, nebo až fekální. Pro mě jsou ty prokecané večery stejně důležité, jako jízda sama. Proto se mi v myšlenkách nejlépe usadil název "Bikers Intellectual Club", tedy řekněme, že něco jako Intelektuální klub motorkářů. Nelenil jsem a sednul k PhotoShopu. Za pár hodin vzniklo kulaté logo s nápisem. Nejprve jsem tímto logem a názvem označil naší WhatsApp skupinu, což nevyvolalo ani jednu jedinou reakci. Nicméně jsem si tímto krokem připravil půdu a na další vyjížďce jsem rozdal samolepky s klubovým logem. Od té doby se jméno našeho klubu zažilo. Ten název je nadsázka, recese, ironie a všichni "členové" vědí proč. Někdy, když je hovor ve skupině obzvláště hodný posudku psychologa, se smíchem zazní: "Tohle je fakt Intellectual Club". Pravděpodobně se BIC nikdy nerozvine v něco víc než jen pár nálepek, nebo potištěných triček, ale líbí se mi fakt, že tady je, a že ta naše parta má konečně jakousi pojmenovanou formu.

Pojďme zpět k dovolené. Pokud řeknu, že přípravy před odjezdem byly v podání některých z nás napínavé, nebude to úplně výstižný výraz. U Kuby na XT 600 jsem ani v den srazu neměl úplnou jistotu, že se objeví. Ne, že by snad na něj nebyl spoleh, to ne, ale jeho mechanik má již značně pokroucenou pověst, které dostál i tentokrát. Kuba si u něj vyzvedával motorku pozdě večer den před odjezdem. Tomu ještě předcházela mechanikova komunikační mezera a tak bylo o drama postaráno. Dalším otazníkem byl Svobudka, jehož Bandit si na poslední vyjížďce postavil hlavu. Po neúspěšných samodomo opravách nakonec taky zamířil na poslední chvíli pod ruce profesionálů. Šlemík v karburátorech byl označen za viníka a následně odstraněn. Dva dny před odjezdem byl Banďour shledán jízdy schopný. Ani já jsem si s Versysem nebyl dlouho stoprocentně jistý. Zhruba 3 týdny před odjezdem jsem motorku odevzdával do rukou Štěpánovi. Ten od začátku věděl o termínu odjezdu a dělal vše pro to, aby Versyse připravil. Jenomže víte jak to je. Dokud nemáte pojízdnou motorku pod zadkem, tak není nic jistého. Nakonec Štěpán vše stihnul s rezervou a já tímto děkuji engelbike.cz za skvělou práci i přístup a vřele doporučuji. Zatímco se řeší motorky, Kozel den před odjezdem posílá fotku, kde je detailně vyobrazena informační cedule nemocničního charakteru, na které stojí nepřehlédnutelně velkým písmem Oční klinika 1. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy a Ústřední vojenská nemocnice. Máme jasno. Kozel je zase jednooký. Jeho odchlípnutá rohovka začala znovu stávkovat. Znamená to, že jestli Kozel pojede, bude to na pár dní pouze s jedním funkčním okem a s neignorovatelnými bolestmi v tom druhém. Mnoo tak to nám to hezky začíná...

Den 1

10.6.2023 - 398km

Budím se do krásného sobotního rána. Myšlenky neupínám k Benjovi, který hlásil připravenou motorku už někdy v lednu. Ani k Madovi, jehož Yamaha bude konečně správně zajetá, protože cestou se jí na počítadle kilometrů objeví 123456. Ani Frank mi netlačí koutky k zemi, protože po týdnu na dálnici z Leedsu má teď čerstvě přezuto a i on je tedy připraven. Svobudka ve dnech minulých už neposílá info o stavu jeho Bandita, zprávy se změnily ve fotografie jídla a pití, které poveze, takže ani u něj není důvod ke chmurám. Můj rudý trhač asfaltu (čti motorka pro holky) je taky připraven, naložen a vyčištěn, ani zde není obav.

No jo, ale co ten zbytek? Ziki o svých připravách nedával moc zpráv a tak se vlastně neví, jestli třeba i on nezápolí s nějakým zádrhelem. U Kuby nezbývá než doufat, že převzetí motorky v servisu proběhlo šťastně. No a pak ten kiklop Kozel. Někde hluboko v sobě se připravuji, že se na srazu neobjeví a vím, že by se na něj nikdo nezlobil, ani by nemohl. Nebudu napínat. V sobotu 10. června v 9 hodin, se k mojí obrovské radosti schází celá banda na čerpací stanici Orlen na 4.km dálnice D1. Kubovi předávám do zápůjčky stan, všichni klábosíme, Franta se seznamuje se zbytkem hovad, který ještě nezná. Mimochodem Frantovo jméno, ještě s přihlédnutím k jeho historii v UK, se během cesty používalo v širokém počtu podob. Franta, František, Fanda, Frank, Frenkie... Všichni jsme v dobré náladě a natěšení na dlouhou cestu. Všichni, až na Kozla. Oko ho trápí a i když se snaží být pozitivní, je vidět, že následující dny pro rohatýho budou hodně nepříjemné. S okem má zkušeností dost a tak nás uklidňuje, že v pondělí už bude dobře.

Velíme odjezd. Už sedím na nastartované motorce a před námi se objevuje Štěpán, ten Štěpán co mi dělal motorku. Sedí v autě, za kterým jsou na vleku dvě motorky. Jedou s kámošem dráždit endura. Na dálku si mávneme, dostaneme požehnání v podobě přání šťastné cesty a konečně hybaj - cesta začala.

I když jsem byl připraven odvodit skupinu skrze celou dovolenou, od začátku se role leadera ujal Mad. Chtěl si diktovat tempo na dálnici. Po několika kilometrech se neposlušně začínáme proplétat dálniční zácpou. Až na pár nevšímavých, nebo zákeřných jedinců je nám masou aut umožněný plynulý průjezd. Přes Českou republiku máme v plánu co nejrychlejší přesun. Žádné atrakce, kochačky ani zábavné silnice. Jen s nejnutnějšími zastávkami rovnou k našim jižním sousedům. Po nájezdu na E55 zjišťujeme, že ze dvou pruhů, které vedou naším směrem je ten levý zavřený. Nicméně je jenom oddělený dopravními kužely a tak ho bez pardonu obsazujeme a nerušeně předjíždíme kolony aut. První zastávku děláme ještě před dálnicí D3. Mad sjíždí ze silnice do travnaté cesty odklánějící se od asfaltu. Většina ho slepě následuje, včetně mě. I přesto, že ještě nespadla ani kapka, Madovi se zachtělo obléci nepromok, což je v jeho případě sytě červená bunda z Decathlonu, nebo jiného podobného řetězce. V těchhle okamžicích je vtipné sledovat, jak jsou všichni ostatní v rozpacích. Máme si vzít pláštěnku, nemáme si vzít pláštěnku? Obvykle se slabší kusy obléknou a ti další smířeně riskují promočení v očekávaném dešti.

Jedeme po dálnici D3, která má tu nevýhodu, že na ní nejsou žádné čerpací stanice, nebo odpočívky. Něco se sice už staví, ale ke kolaudaci je stále ještě daleko. První zastávku tedy děláme mimo dálnici - ve Zvěroticích. Zabíráme plácek u miniaturní hasičské zbrojnice. Někdo svačí, někdo pokuřuje, nálada výborná, Kozel mlčky bojuje s okem. Z nebe stále ani kapka.

Projíždíme Českými Budějovicemi, kde má sraz obrovská banda choppráků. Na svědomí mají drobná dopravní omezení a zvýšený počet policistů na silnicích. V té době už je Kozel nějakou chvíli mimo naší skupinu. Potřebuje jet sám, určovat si tempo vzhledem k bolestem oka. Ostatně nešlo jen o tempo. Umím si představit, že i samotná jízda ve skupině s absencí jednoho oka je náročná. Instrukce od Kozla zněla jasně: "Neberte na mě ohled, zastavím si kdy budu potřebovat, cestu znám." V Budějkách ještě krátká zastávka na benzínce, kde nás solitér Kozel předjíždí a hurá dál, směr Dolní Dvořiště.

Ve Dvořišti přišla první plánovací minela. Restaurace Selský dvůr, kde jsem nás chtěl nechat poobědvat, je v rekonstrukci. Naštěstí hned naproti přes náměstí je nový hostinec. V gastro podnicích se projevuje jedna z drobných nevýhod větších skupin. Objednávání trvá malinko déle a to co vám na stole nakonec přistane je svého druhu loterie. Není se čemu divit. "Pět smažených sýrů, jeden s bramborem, dva s kroketami a dva s hranolkami. Ten s bramborem dvojitá tatarka, u jednoho s kroketami prosíme bez oblohy, ale hlavně jeden s hranolkami bez tatarky, ten je pro Benjáka, von to jinak nežere, děkujeme." Koho by tohle nezmátlo, že?  A pokud nás má na starosti osmnáctiletá žába, umí z nás být pěkně nervózní. No nic, pupky narvaný, poslední česká benzínka už taky proběhla, takže šup přes čáru do Rakous a už jen zábavnou formou dál na jih.

Je sice skvělé, že už jsme za hranicemi a jedeme silnicemi s pěknými zatáčkami vedoucí krásnou přírodou, jenomže od hranic jsme 50 kilometrů a spouští se vydatný liják. Zastavujeme u nabíjecí stanice pro elektormobily. Malá stříška zdaleka neschovala všechny motorky, alespoň všichni jezdci mají přístřeší. Teď už je jasné, že do pláštěnek se obléknou všichni. Tedy, všichni kdo pláštěnku mají. Jak se ukazuje tak třeba Ziki je v tomhle směru naprosto nevybaven. Každý drobný deštík ho stojí mokré spoďáry, protože kalhoty které má na sobě, mají k motorkářským hodně daleko. Když se posléze řeší déšť a vybavení do deště, je Ziki pokaždé terčem vtípků. Většina bandy je tedy připravena na jízdu v dešti a příští zastávka kavárna.

Na vodě jedeme velmi opatrně, ale i tak cesta celkem odsýpá a mě se dokonce daří sledovat přírodu kolem. Dokud jedu, déšť mi vlastně moc nevadí. Pneumatikám na vodě zatím věřím a tak jedu bez křeče a uvolněný. Ovšem když zastavíme, začíná déšť vadit velmi. Nemůžete si ani otevřít tankvak a vyndat peněženku, protože tam hned naprší. Slézáme z motorek u kavárny a v neohrabaných oblecích nesměle vstupujeme dovnitř. Všichni mokří od hlavy až k patě se zdráháme posadit. Židle jsou čalouněné a osm mokrých zadků by zanechalo nábytek na čas nepoužitelný. I tak nás obsluha s úsměvem vyzývá abychom se posadili, což akceptuje jenom Svobudka a sedá si sám do rohu na měkkou sedačku. Ostatní postáváme, nebo sedíme na dřevěných barových židlích tak, abychom si nepřipadali nepřístojně. Po chvíli se pod námi začínají tvořit louže. Blonďatá padesátnice, stále s úsměvem na tváři, přináší náruč hadrů a rozmisťuje ji po podlaze. Ostatní kavárenští hosté se začínají pousmívat - jsme malinko atrakce. Nebylo by vhodné zdržet se přespříliš dlouho, a tak dopíjíme kávu a zvedáme kotvy, zpět do deště.

Už jenom něco málo přes sto kilometrů a budeme v našem prvním ubytování. Zdaleka ne všichni jsou čistě stanovací typy a tak jsme domluvení, že budeme střídat kempy a apartmány. Vcelku všem vyhovující koncept. Celá skupina je určitě ráda, že začínáme právě apartmánem. Trávit noc ve stanu s promočeným vybavením není nic o co bychom měli zájem. Stále drobně poprchává.  Ještě jedna krátká zastávka na odpočinek, kde nás znovu dojíždí Kozel. Franta nás opatrně začíná informovat, že chrápe a bylo by jako dobrý, kdyby spal sám.

Přijíždíme k hospodářství, kde se má ukrývat náš byteček. Už toho máme za dnešek dost a já začínám žhavit telefon. Volám na číslo, které mám z rezervace na booking.com. Na druhém konci telefonu nikdo hovor nepřijímá. I přesto, že jsme nepřehlédnutelná skupina, která právě někomu zaparkovala osm motorek na "zápraží", se k nám nehlásí jediná duše. Pokusů o telefonické spojení jsem provedl určitě takových pět. To už je dobrá čtvrthodina pryč a já studuji instrukce v naší rezervaci. Dozvídám se jedno velké prd a tak, když o nás stále nikdo nejeví zájem, začínám obcházet hospodářství a porovnávám fotografie z rezervace s tím, co vidím. Po chvilce se mi daří najít shodu fotografií exteriéru. Když se přiblížím najdu také klíče ve dveřích a za dveřmi náš apartmán. Velmi rozpačitě vstupujeme, protože je to tak trochu bez vědomí hostitelů. Hlásím se k nocování se Svobudkou. Po zkušenosti z Norska vím, že v jedné místnosti se s ním vyspím pohodlně. Nechrápe a je čistotnej. Taky vím, že když vyfasujeme manželskou postel, neskončíme v nevědomém obejmutí, ale naopak si každý okupujeme svůj kraj postele. Svobudka také nemá nic proti společnému pokoji a tak zabíráme ložnici s letištěm. Zatímco Benjo, Kozel, Mad, Kuba a Ziki zalézají kamsi do útrob apartmánu, kam jsem se ani nebyl podívat, František si kolegiálně brousí zuby na lavici v kuchyni. Nechce svým  chrápáním rozvracet skupinu.

S Frantou jsem se poprvé setkal v roce 2010, když jsem odjel na zkušenou do Anglického Plymouthu. Frantovi jsem od té doby za mnoho věcí vděčný, protože mi pomohl prodrat se začátkem v cizí zemi. V zemi, kde on už tenkrát byl doma. Už tehdy jsme plánovali jak spolu někdy vyjedeme na motorkách na delší cestu. V určité formě se nám to dnes konečně podařilo a pro mě to dost znamená. Frantův motorkářský sen je Afrika. Vypadá to, že se mu tenhle sen zanedlouho splní. A já ti to zatraceně přeju, ty holomku!

Začínáme sušit mokré věci, převlékáme se do "civilu" a scházíme se před apartmánem, většinově s pivem v ruce. Objevuje se pán na kole, který ještě před zastavením bicyklu spouští německý monolog velmi rázným hlasem. Vitální padesátník šlachovité postavy si to míří přímo k nám a mě na moment napadá, že se mu možná něco nelíbí. Vyklubal se z něj pan domácí, který nás přijel přivítat. Vzhledem k tomu, že v naší partě nikdo nevládne obstojnou němčinou a pantáta zase neovládal češtinu, nebo jazyk anglický, poměrně rychle přistoupil na oblíbenou mezinárodní variantu usnadnění komunikace. Na chvilku odběhl a vrátil se s demižonem meruňkovice. Nádobu nechal několikrát kolovat, sdělil nám, že se jedná o výrobek jeho otce. Zpod přístřešku odstranil pingpongový stůl aby udělal místo pro motocykly a pak už se taktně odporoučel za svými povinnostmi. Zbytek dne a večera jsme, tak jak je naším zvykem, proklábosili. Za zmínku stojí, že v nutnosti usušit naše promočené oblečení se pustila trouba s otevřenými dvířky. To mělo za následek oteplení v místnosti pocitově na teplotu zahřívající se sauny. Také si troufám předpokládat, že účet za elektřinu bude mít pan domácí abnormální. Jo a Mad zahlédnul pod dřezem myš, ale teď už dobrou noc....

Den 2

11.6.2023 - 257km

BIC se probírá a pomalu se začíná projevovat další nevýhoda osmičlenné skupiny. Máme jenom jeden záchod. Kapacita jedné mísy, která navíc není oddělená od koupelny, je pro nás chabá. Pomyslná fronta se začala tvořit rychle.  Hned po tom, co si všichni postupně předáme zahřáté prkénko, se překotně balíme zpět na motorky. Dva a půl kilometru od našeho apartmánu všichni tankujeme na malé pumpě lokálního významu. Za pár dalších kilometrů nás s otevřenou náručí očekává první alpské sedlo našeho dobrodružství - Sölkpass. Není to jeden z těch bombastických průsmyků, kde člověk zírá s otevřenou pusou, ale jako vstupní brána do Alp naprosto adekvátní. Silnice je sice suchá, ale nízká oblačnost zkracuje dohlednost a tak je i tentokrát opatrnost na místě. Na nejvyšším bodě silnice je malé turistické odpočívadlo kde zastavujeme, abychom chvíli spočinuli. Pocitově je zima, což podtrhují zbytky sněhu kolem nás. Lovci keší si jdou splnit radostnou povinnost, zatímco zbytek se kochá výhledy na okolní kopce, které dovolí mezery v mracích. Rád bych se zastavil u toho, že František si zatím stále pochvaluje tempo, kterým se pohybujeme. Nezbytně probíhá i tvorba sněhových koulí s následným hodem na kamarády. 

Další naplánovaný úsek má 50 kilometrů a vede k vodní elektrárně. Jak se k místu přibližujeme, silnice se stává stále klikatější a zábavnější. Začínáme tahat a začínáme se bavit. Povrch sice není z nejlepších, ale stále poskytuje dostatek jistoty. V takových místech si člověk svižnou jízdou čaruje úsměv na tváři. Myšlenky na všechno všední jsou pryč. Soustředění je na 100% zaměstnáno řízením motorky a sním spojeným sledováním silnice před námi. Zůstáváme sami s uječenými motorkami, které se hbitě překlápí ze strany na stranu. V těchto chvílích se skupina obvykle roztáhne. Každý si udělá prostor kolem sebe a volí si vlastní tempo. A možná, když nad tím tak přemýšlím, kluci, kteří se chtějí projet rychleji, se ve skupině řadí dopředu. Není na to žádná domluva, nebo pravidlo a možná je to jen náhoda. A nebo je tomu naopak a ti co chtějí jet pomaleji se instinktivně řadí na konec štrůdlu. V každém případě se jaksi zažilo, že se ve skupině nepředjíždíme. Určitě ne na místech jako jsou tato. Důvod je prostý - bezpečnost. Pokud se jezdec cítí rychlejší, než kolega před ním, neměl by ho stresovat zbytečným předjížděním, notabene když už se i tak jede rychle. Navíc, jsme jenom chlapi a předjetí od kámoše může být nepříjemný zásah do ega. Nutno dodat, že i kdyby k předjetí došlo, jsme dostatečně civilizovaná skupina a vyřešilo by se to obyčejnou rvačkou.

Přijíždíme k přehradě a začínáme festival vaření kempingového typu. Baví mě jak si navzájem okukujeme vybavení. To je sice dětinský dvojsmysl, ale já mám na mysli výbavu na vaření. Každý máme jedinečný soubor ešusů, vařičů, příborů a hrníčků. V poklidu obědváme a až na převrhnutý Benjův ešus se nic zásadního neděje. Kozel nepřekvapivě bojuje s okem. Chvílemi si přes hlavu přehazuje bundu aby nemocnému oku udělal stín. Myslím, že to bylo už tady, po prvním rychlejším úseku, kdy nás Franta, jako nováček skupiny, mezi řečí označil za magory. Nikdo na to vlastně moc nereaguje, aby nezněl nabubřele.

Kuba přednáší skupině návrh na změnu trasy. Místo kempu, který je na dnešek naplánovaný by rád přečkal noc u jezera Bled. Je to tam prý hezké a chtěl by se vykoupat. Návrh se mi moc nepozdává a ani zbytek skupiny neskáče radostí. Nicméně nechci být za protivu a tak v jakési neoficiální pozici organizátora návrh schvaluji. Dobře, pojedeme k Bledu.

Odpočatí, napojení i najezení se znovu vrháme do náruče silnice klikaté tak akorát. Jelikož jsme všichni, až na Mada, příznivci dobré kávy, míříme si to do městečka nesoucí název Feldkirchen in Karnten, kde jistě šálek dobré arabicy dostaneme. Tam kam nás itinerář zavedl bylo ovšem zavřeno, přece jenom je neděle. Nastává tedy situace, kterou v oblibě nemám. Jedeme něco hledat. To dokáže být neuvěřitelně otravný proces. Tentokrát máme štěstí a na solidní podnik narážíme záhy. Usedáme do kavárny, kde obsluhují tři italské dámy. Hned mám pocit, že je ta káva o něco lepši. Začínám si také pomalu pamatovat, jakou kávu kdo preferuje. Cappuccino a espresso jsou podle mě v bandě nejoblíbenější. Občas zazní lungo, americano, nebo Kubovo macchiato. No, vlastně vypijeme úplně cokoliv čemu se říká kafe. Někteří borci jdou za roh k venkovnímu okénku aby si koupili zmrzlinu. Popíjíme, prohlížíme si Italky a mezi tím venku začíná pršet. Víme, že to má být jen krátká přeháňka a tak bez nervozity postáváme kousek od kavárny v domovním výklenku. Déšť ustává a my můžeme pokračovat.

Pokračujeme krásnými venkovskými silnicemi a já už v myšlenkách pomalu opouštím Rakousko. Stavíme ještě u jedné nepěkné, zpola vypuštěné přehrady. Teď už hurá vstříc Slovinsku. Do toho nás dovede silnice E652 - cesta jako malovaná. Zatáčkovitý stoupající had ústící do tunelu a v něm státní hranice. Provoz je hustší než by nám vonělo a zvládá nás rozdělit na dvě skupiny. Za portálem na slovinské straně na sebe čekáme. Sjezd ze sedla dolů už není tak zábavný. Až na Svobudku se shodujeme, že se nám z kopce jezdí podstatně hůř, než do kopce. Moje teorie je taková, že má člověk zkrátka jen na paměti, že z kopce toho míň ubrzdí a proto jede opatrněji. Navíc motorce nemůže dávat tolik napít, jako při cestě nahoru a tak se možná pocitové jízda zdá letargičtější.

Stále máme zásoby jídla z Prahy a tak pro dnešek vynecháváme nákup. Nakupujeme pouze pivo na benzínce na večerní intelektuální klábos a směřujeme ke Kubovu jezeru. To musíme z poloviny objet, abychom se dostali ke kempu. Břeh je obsypaný turisty a místo působí frekventovaně. U poslední odbočky si všímáme cedule upozorňující na plnou obsazenost kempu. Skupina zastavuje u závory a Kuba se, jako iniciátor téhle změny, proaktivně vydává na recepci. Tušíme, že se vrátí s nepořízenou a že tady dnes spát nebudeme. Tak se i děje. Jsem vlastně rád, že to takhle dopadlo. Nikdo se totiž po zbytek výletu už nepokoušel o zásadní změny a mohlo se jet podle původního plánu. Přiznávám, cítím se kvůli tomu trochu zlomyslně, ale podle mého tahle zkušenost zabránila hrozící dovolenkové anarchii. Krátký náhled do mapy a vydáváme se k jinému kempu, ten je už mimo jezero.

Kemp se jmenuje Sobec, což může našince zaskočit a jsme u něj za patnáct minut. Hromadně vcházíme na recepci, jejíž prostory jsou velkorysé. Až mě to překvapuje. Tohle není skanzen let devadesátých, tohle je moderní pojetí kempování. Několik recepčních, každý u svého stanoviště. Všichni ve stejnokrojích a vybavení parádní angličtinou. Po krátkém briefingu projíždíme závorou. To je s motorkami vždycky velká prča, protože nikdy nedostaneme pro každou motorku jednu vjezdovou kartu. Takže musíme vjíždět po skupinách. Některé závory se chtějí zavírat hned za první motorkou a tak se musí projet v jednom chumlu, což se nemusí podařit. Další systémy zase nedovolí otevřít vjezdovou závoru dvakrát po sobě na tu stejnou kartu a chtějí, aby na danou kartu někdo nejprve vyjel ven atd. No zkrátka závory si dokážou z motorkářů udělat dobrý den a často hrozí střet motorkáře s ráhnem.

Zabíráme travnatý plac mezi stromy. Na okraji plácku stojí obytná dodávka a u ní uvázaný pes. Je to nejspíš fanda jedné stopy, protože osm motorek ho doslova zvedlo ze židle a spustilo nezastavující štěkot. Paní z dodávky vylézá ven a pozoruje koho to má za nové sousedy. Výraz má stejný jako terminátor, když vidí Johna Connora. Naprosto netakticky vybírám místo na stan hned vedle chrápajícího Františka. Ten začal mít ve zvyku neříkat dobrou noc, ale hodně štěstí. Zaujal mě Zikiho expediční stan. Jako jediný z bandy má křiklavou barvu a vůbec, ale vůbec nezapadá. Nový stan má také Svobudka. Po loňské opravdu mokré zkušenosti už to fakt chtělo. Během rozbíjení tábora se ukazuje, že i stroje toho mají dost a Kubova Yamaha si v mdlobách lehá na levý bok.

Jak večer postupuje, dochází i na meruňkovici, kterou jsem na velikonoce dostal od babičky mojí Ivetky. Se setměním také ustupuje bolest Kozlova oka a ten rázem ožívá. Z toho mám obzvláště radost, protože jako diskutující je po večerech nenahraditelný. Začíná nás přemáhat únava a postupně se trousíme do stanů. Hodně štěstí!

Den 3

12.6.2023 - 225km

Tábor se pomalinku probírá. Začínáme se trousit po kempu a zjišťujeme možnosti snídaně. V areálu je malý obchůdek, jako dělaný na nákup snídaně. Hned vedle krámku je restaurace, která působí velmi draze. Na každém stole několik párů příborů, sklenice na víno a úhledně složené látkové ubrousky. Obsluha v padnoucích stejnokrojích pečlivě připravuje stoly a my ten šrumac na moment pozorujeme přes francouzská okna. Před restaurací je postavený poctivý stan krémové barvy, v něm masážní lehátko a masérka. Tenhle kemp je fakt něco. Člověk sice může přijet jako úplný pankáč a vyspat se ve smradlavém stanu, ale když pustí chlup ráno má masáž a ke snídani kaviár. Ve čtyřech usedáme se zakoupenou snídaní k rybníčku a kocháme se výhledem. Dnešní ráno nejhůř vypadá Ziki, barvu má dost podobnou jako jeho expediční stan. Svobudka si při balení způsobuje chvilkový stres. Klíče k motorce nejsou k nalezení. Po dlouhém prohledávání všech zavazadel se klíče nakonec nacházejí v kapse péřové bundy kdesi na dně tašky.

Dnes nás čeká novinka. Vymyslel jsem si, že trasu v jednom místě rozdělím na terénní a silniční úsek. Každý ze skupiny si tak bude moci vybrat variantu podle svých preferencí. Pochopitelně, že při dělení skupiny dochází na hecování typu: "Pojeďte terén srábotkové!" atp. Nicméně, jelikož jsem plánováním strávil dost času, tak chci, aby se skutečně odjela silniční i terénní část, aby ani jedna nebyla naplánovaná zbytečně. Navíc si obecně terén moc neužívám a tak zarytě, odmítám sjet ze silnice. Spolu s Frantou a Zikim tedy tvoříme asfaltovou skupinu. Dělíme se na hraničním přechodu Pavličevo sedlo a zhruba na hodinu se odmlčujeme od zbytku. Silnice jsou stále horského typu. Užší, klikaté, ale s dobrým povrchem - vyhovují mi. Cesta se plynule mění. Sjíždíme z hor a z hadovité šoustky nenápadně vyrůstá frekventovaná silnice nezábavné povahy.

Přijíždíme do městečka Velenje. Tady je restaurace Jezero, kde se máme opět sejít se zbytkem bandy. Parkoviště před restaurací je úplně prázdné, tušíme že se nenajíme. Nejsme schopni odhalit, zda-li je restaurace zavřená jen dnes, v pondělí, nebo trvale. Všechno vypadá tak napůl používané, napůl uklizené, napůl zavřené a napůl otevřené. Nořím se do hloubi svého telefonu a hledám vhodnou alternativu. Blíže k centru nacházíme restauraci Arkáda. Offroaďáci tady stále nejsou a tak vyrážíme s Frantou a Zikim prozkoumat, jakáže ta Arkáda bude. Přijíždíme do čtvrti panelové výstavby. Působí na mě sice malinko zanedbaně, ale čistě a bezpečně. Parkujeme pár desítek metrů od hospody. Frantovi tohle místo moc nevoní a než dojdeme od motorek na zahrádku, několikrát se ohlíží, jestli mu někdo netropí neplechu na jeho zánovní Africe Twin. Samozřejmě, že navzdory zvyklostem si sebou bere helmu. Usedáme a hned je nám jasné, že jazyková bariéra tady bude značná. Vystřídali se na nás postupně tři členové personálu. Ne, že bychom snad byli tak nesnesitelní hosté, jen se zrovna nikomu z obsluhy nechtělo otravovat se s cizinci. Nevadí, objednávka proběhla pomocí zapíchnutého prstu v denním menu. Vodu a colu nám díkybohu bylo porozuměno bez krčení ramen. Čekáme na jídlo a čekáme na zbytek sestavy. Rozhlížím se po osazenstvu zahrádky a s překvapením si uvědomuji, že na nás nikdo nezírá. Češi jsou svým zíráním pověstní a tak Čecha překvapuje, když neČech nezírá a přitom by zírat mohl a tak Čech zírá jak nikdo kolem nezírá. Nikdo si nás neprohlíží, jako bychom nebyli - krása. Pro sociálně plachého tvora je tohle veřejná oáza pohodlí. Svobudka bude mít radost. A hele, už jsou tady. Zbytek bandy si to přiburácel do ulice. Benjo, MAD, Kozel, Kuba a Svobudka papají o pár stolů vedle. Dobře, takže pupky si přišly na svoje a můžeme, znovu jednotně, pokračovat. Vymotáváme se z města a nabíráme směr jih. Následující atrakce je nejvyšší komín Evropy. Ten je samo skvělé vidět, zastavit se u něj a udělat fotečku pouhou, a tak i činíme. Ovšem mnohem zábavnější a intenzivnější pocity přinášejí silnice, které nás ke komínu zavedly, a po kterých od komínu odjedeme. Je tu všechno. Krásné utažené serpentýny, zatáčky do kterých si lehnete na rozmotanou trojku, i rovinky, kde se člověk může kochat. Takhle se mi to líbí. Nad hlavou se nám začínají honit mraky. Do role rosničky výpravy sám sebe pasuje Kuba. Když ho počasí znejistí, hned hlásí, jestli nás srážky zasáhnou a pokud ano, jak moc. No, vypadá to, že dnes unikneme jen o fous.
Za dalších šedesát kilometrů od komínu je v plánu restaurace s výhledem na Lublaň. Po dohodě jí vynecháváme, stejně jako dnešní nákup. Všichni jsme dobře zásobení a tak míříme přímo do dnešního ubytování. Apartmány jihovýchodně od Lublaně. Na závěrečný krátký úsek třetího dne jsem se do čela skupiny dostal já. Při poslední zastávce jsme se jasně dohodli, že k ubytování nechceme přijet přes hlavní město. Je podvečer a očekáváme dopravní špičku. "Jasně borci, není problém, přes Lublaň nepojedeme!" Ujišťuji skupinu a vyrážím v čele. Přijíždíme do Lublaně. Skvělé, takže navigace mě nepodržela a já slepě navádím skupinu do ulic velkoměsta. Dobrá práce! Vzduch začíná těžknout. Citelně se zvyšuje vlhkost, která se míchá se špinavým ovzduším metropole. Nad hlavami se tvoří souvislá vrstva tmavých mraků. Městem naštěstí projíždíme bez potíží a s příjemnou únavou parkujeme stroje před apartmán. Opatrně se pokouším dobývat na recepci, ale dveře jsou zamčené. Už už zvedám telefon a v tom se recepce otevírá a slovinský sympaťák nás s úsměvem zve dovnitř. Jako zmatené stádo se hrneme dovnitř a posloucháme instrukce. Dva bytečky, jeden v patře, druhý v přízemí. Suverénně se sápu po klíčích toho přízemního a zbytek ať si dělá co chce. Vracíme se k motorkám abychom jim ulevili od zavazadel a spouští se nekompromisní liják. Vše co může promoknout překotně sundáváme a zalézáme do nor. Již tradičně se s minimálním časovým odstupem od příjezdu u většiny objevuje v ruce pivo. Sedáme si na venkovní terasu a večerní klábos může začít. Tenhle večer je obzvláště bžunda, nálada je skvělá. Máme výhled na železniční trať vedoucí za domem. Kozlovi se oko nepatrně lepší a tak chvílemi vyluzuje na tváři cosi, co by se dalo splést s úsměvem. Večer postupuje a Svobudka se vrací ke stolu ze sprchy kam si odskočil. Oděný je v bílém hotelovém županu a vypadá jako Ježíš který pije desítku Kozla. Žádám ho, ať si nechá nohu přes nohu. Mimochodem, Svobudka platí za nenahraditelného večerního diskutujícího. Jednak přináší dostatek témat, ale především nám ukazuje úplně jiné úhly pohledu. Což je velmi obohacující a tenhle brzo už dědek, by u stolu neměl chybět. Župan inspiroval i několik přísedících a tak se v následujících chvílích u stolu objevuje pár dalších županistů. Svádíme nerovný boj s fotobuňkou, která neočekávatelně rozsvěcí světlo na terase. Pro Kozlovo oko hotové lázně. Tak pro dnešek stačilo, kamarádi. Alou na kutě.

Den 4

13.6.2023 - 216km


Probouzíme se do azurově modrého rána. Probíhají obvyklé ranní nezbytnosti zakončené balením. Posádka vypadá čerstvě a dostatečně vyspalá. Všechny motorky stojí tam, kde jsme je večer nechali. Ranní ptáče František, se ještě se solidním předstihem před odjezdem vydává do místního moto obchodu. Jeho zadnice trpí, což nám celou dovolenou s neochvějnou pravidelností připomíná. Proto si pořizuje další ze série polštářků pro dříve narozené a upevňuje ho na sedlo. Teď už musí mít Fandova řiť pohodlí obývacího pokoje. Čtvrtý den bude v jednom směru výjimečný. Po padesáti kilometrech se skupina rozdělí na terénní a silniční část a sejde se až večer v kempu u moře, v Chorvatsku. Tak pojeďme, nezdržujme, na moře se hodně těším. První zastávka je, jako každé ráno, na čerpací stanici. Tahle má i zahrádku s bistrem, kde jsme měli snídat. Jenomže všichni jsou stále velmi dobře zásobeni a stíhají si doplnit potřebné kalorie ještě před odjezdem z apartmánu. Občas se musím pousmát nad tím, jak mi při plánování trasy a itineráře připadají některé věci samozřejmé a ani nezapochybuji, že by mohly proběhnout jinak než plánuji. Realita ovšem přináší do rovnice dost neznámých na to, aby se plán snadno a logicky změnil. Po napojení motocyklů je jejich kobercem silnice číslo 106. Pokračujeme na jih v klidném tempu a soudržné formaci. Stošestka je silnice první třídy, kde se sice pěkně předjíždí, ale je dost vytížená. A tak po necelých dvaceti kilometrech, ve vesničce Rašica, uhýbáme doprava a mizíme v útrobách slovinských okresek. Na avizovaném padesátém kilometru dnešního dne zastavujeme. Tahle offroadová sekce je z celé dovolené nejdelší, odhadl jsem jí na 50 kilometrů, což jak později kluci říkali, nebyla úplně pravda. Byla kratší. Nicméně do terénu se tentokrát odvažují pouze tři stateční - JakuZe, Kozel a MAD. Zbytek srabíků pokračujeme po silnici.
Za zmínku rozhodně stojí, že Madův stroj dnes dosahuje životního milníku. Počítadlo kilometrů zobrazuje údaj ODO 123456km. To je něco, čemu málokdo věří, dokud to neuvidí. Yamaha XT660X s jednoválcovým motorem, o kterém je široká motorkářská veřejnost přesvědčená, že takový nájezd je u něj přinejmenším nepravděpodobný. Hrstka jedinců by možná řekla, že je to kravina. Mad s motorkou poctivě jezdí do servisu každých deset tisíc kilometrů a ta se mu odvděčuje spolehlivou službou. Za mě krásný příklad motorkářské loajálnosti. U Mada ještě chvilku zůstanu. Obecně je ve skupině považovaný za nejrychlejšího jezdce. Když vede skupinu, jede se svižně. Taky je to úkaz svým charakterem. Široko daleko nejhodnější člověk, a jak Kozel říká: "Každýho jsem někdy viděl nasranýho, ale Mada nikdy."

No, zatímco se trojčlenka proplétá slovinskými šotolinami, my kroutíme jednu zatáčku za druhou a brzy překračujeme hranici do Chorvatska. Od čáry až do kempu se potáhneme horskými silničkami. Letos se ve skupině objevila zásadní novinka. Svobudka si na svého bandita připevnil držák na telefon a je tudíž schopen navigace. Do nynějška nevídaná věc, aby Svobudka navigoval. Jede v čele a vede nás skrz Chorvatsko. No a aby ho osud trošku poškádlil, hned při jeho navigační premiéře ho jako vedoucího jezdce staví policejní hlídka. Jsme trochu rozjetí a vjíždíme do obce Gerovo. Na jejím samém kraji stojí ve stínu u rodinného domu dva strážníci, jedno auto a jeden ruční radar. Nejsme žádný piráti a tak lídr poslušně respektuje strážníkovo gesto k zastavení. Zastavit chceme všichni, protože můžeme být nápomocní. Strážník nám ale kyne rukou, abychom pokračovali, chtěj jenom našeho Davida. Parkujeme na křižovatce o padesát metrů dál. To se policistovi také nelíbí a služebním krokem a s občasným vyvrácením očí v sloup nám přichází vysvětlit, že máme zastavit úplně jinde. Stavíme tedy o dobrých dvě stě metrů dál a policejní hlídku s naším členem ve spárech téměř ztrácíme z dohledu. Trvá to nějak dlouho, David stále nikde. Při čekání na něj nás napadají nejrůznější scénáře. Víme, že Suzuki není v nejlepším stavu a to našim konspiračním, a chvílemi až paranoidním úvahám o osudu našeho druha, dodává naprosto groteskní obrysy. "Třeba ho na místě zastřelej!"   "Nemyslim si, že sou tady tak drsný, podle mě ho pustěj třeba za orálek!"    "No vo motorku přijde určitě"    "Tak to je jasný, ale já ho nevezu!"   "A má vůbec smysl na něj čekat? Hele, kavárna."   A těmihle žvásty se bavíme dobrých dvacet minut, než náš parťák přijede. Ten nám ve zkratce říká, že byl změřen radarem a pokutován, pokud mě paměť nešálí, dvaceti Eury. Ale oba uniformovaní byli prý v pohodě a dalo se s nimi mluvit. Jen tedy do teď nechápu, co na uložení pokuty trvalo dvacet minut.

Nechme tuhle nepříjemnost za námi. Za malou chvíli totiž vjíždíme do možná toho nejlepšího silničního úseku téhle dovolené. 25 kilometrů úžasných zatáček. Ve většině širokých a přehledných s dobrým povrchem. Tady si to opravdu užíváme. Nicméně je čas oběda a tak tuhle motorkářskou ódu na radost přerušujeme a na kamenitém plácku vedle silnice obědváme. Kolem projíždí skupina zmrzlinářů (čti jezdci na sportovních motorkách). Zvuk jejich strojů nás na přítomnost téhle bandy upozorňuje dlouho dopředu. Když se mihnou kolem, rozpoznávám motorky z let devadesátých. Těm starým Japonkám to zatraceně slušelo a jely pilu. Během oběda mi Ziki chválí výběr silnic, což mě těší.

Po obědě dojíždíme ten bombastický úsek. Ocitáme se v městečku Delnice kde navštěvujeme místní Lidl. Zde si nakupujeme sváču, a tak můžeme vynechat následující kavárnu s vyhlídkou. Pouštíme se do dalšího ukusování kilometrů. Chvílemi se silničky stávají úzkými "stezkami" kde projede sotva jedno auto. Nevadí, zpomalujeme a máme čas koukat kolem sebe. Následující zastávku máme až u jezera Bajer. Očekával jsem krásné přírodní scenérie, místo toho máme rybník křížený dálničním mostem. Od kluků z terénní skupiny přichází zpráva, že kemp je zařízený. Dlouho se nezdržujeme a vyrážíme na posledních dvacet pět kilometrů čtvrtého dne. Otevírá se nám krásný výhled na moře. Je to vždy vzácný moment, když se po dlouhé cestě pohledem setkávám s tou nekonečností. Je to dosažení nevšedního cíle, které hřeje a těší. Jedeme pomalinku, jsme mezi domy na úzkých Hreljinských ulicích. Nesmím se nechat mořem hypnotizovat příliš, abych někomu nevjel do obýváku. Proplétáme se dál a na jedné z křižovatek si všímám, že nám chybí Svobudka. Zastavujeme a čekáme. David má neobvykle dlouhé zpoždění, ale trpělivě čekáme dál. Později večer nám vypráví, že si zastavil na focení a tak trochu mu upadla motorka. Tak trochu na něj. Z téhle šlamastiky mu musel pomoct kolemjedoucí domorodec.

Hurá, přijíždíme na recepci kempu a já se horlivě deru zařizovat. Slečně říkám, že náš tříčlenný předvoj je již na místě a... Slečna mě přerušuje a povídá: "I know everything guys!", tedy, všechno vím, kluci. Vysvětluje nezbytnosti a vyhrazuje nám tři kempingové parcely vedle sebe, kam se nás všech osm pohodlně vejde. A je to tady zase, závora. No ani tentokrát průjezd neprobíhá bez ztráty kytičky, ale nějak se do kempu dostáváme. Nacházíme svoje parcelky a nacházíme taky kluky v přilehlé hospodě. Naše fleky jsou kousíček od moře. Rozbíjíme tábor a nadšeně se vrháme do moře. Doplavat k bójce a zpět - máme splněno. Hned po koupání se vydáváme na komentovanou prohlídku místního kostela. Ha ha, vtipe vylez. Takže jdeme do hospody na točený Ožujsko. Moc jsem toho dnes nevypil ani nesnědl, a tak to nebude na žádné dlouhé popíjení, beztak je zavíračka v 10. Poté, co nás obsluha žádá o opuštění restaurace se odebíráme k našim stanům, které máme prakticky hned vedle zahrádky ze které odcházíme. Sedáme si na kamennou zídku a pokračujeme ve večerní diskuzi, která je již o poznání méně intelektuální. Vedle nás je zaparkovaný český karavan. V něm bydlí dva chlápci se psem gaučového typu. Přívětivé pohledy nám ani jeden z nich nevěnuje, protože oba vědí, že jim budeme štěbetat pod okny déle, než by chtěli. Sorry, kluci, jedna noc a zase vypadneme.

Den 5

14.6.2023 - 285km


Takže dobré ráno. Takhle si vylézt ze stanu a hned čučet na moře, to se jen tak neomrzí. Většinou se přibližně ve stejný čas probouzím s Benjákem. Ani dnes tomu není jinak. Pozoruji jak si Benják rovná všechno to motodovokempingové vybavení a uvědomuji si, že je asi nejlépe vybavený člen výpravy. Když se někdo zeptá na náhradní šrouby, mazání na řetěz, kořalku, nebo na spoustu jiných blbostí, Benjo většinou má. I jídla vozí dost a za celou dovolenou se se mnou i s ostatními několikrát podělil.  Když má náladu tak na chvilku s úsměvem dělá Zagorku, protože to se musí, když furt o něco žebráme. Je to takový držák skupiny co má vždycky co říct. Také platí za technicky nejznalejšího. Po nezbytné kávě a snídani v té samé restauraci, kde jsme seděli večer, se nám daří kolem desáté dopolední opustit místo stanování. Mám u sebe jednu z čipových karet pro otevření závory. Přikládám ke čtečce, závora se zvedá a jeden či dva kolegové projíždějí. Závora za nimi padá zpět do roviny a na další přikládání mechanismus již nereaguje. Jasně, normálka, žádné překvapení. Krkolomně objíždím bránu přes kořeny vzrostlé borovice a doháním kluky. Že vynecháváme kavárnu, kde se podle mého plánu mělo snídat, je už vlastně samozřejmost. Dnes nezažitě, ale cíleně míjíme i čerpací stanici z itineráře. Motorky mají benzínu dost a tak načepujeme až kousek před chorvatsko-slovinskou hranicí. Vybraná benzínka má pouhé dva stojany s naturalem 95 a tak je tankování osmi motorek na čas náročnější. Zikimu to nevadí, protože si stihne dát tři až čtyři cigára. Dobře, prvních padesát kilometrů moc zábavy nepřineslo, ale s tím se počítalo. Chorvatsko máme za sebou a přes přejezd Rupa vjíždíme zpátky na Slovinské území. Až do Postojny je naší kolejí silnice číslo 6. Jedeme po ní hlavně proto, že nás zavede k našemu dalšímu cíli, ke hradu Predjamski. Víme, že tam bude turistů jak smetí, ale nezdržíme se dlouho. Nakoukneme, uděláme pár foteček a znovu vyjedeme. Klesavou uzoulinkou cestou přijíždíme k parkovišti pod hradem. Trochu překvapivě máme sotva kde zaparkovat motorky. Koukáme na ten hrad postavený ve skále a kolem nás proudí davy turistů. Tady nám stačí opravdu jenom chvilka, tohle my nepotřebujeme. Připravujeme se k odjezdu a vedle nás zastavuje místní pošťačka v pickupu. Z okénka očumuje motorky a s horlivým nadšením nám sděluje, že taky jezdí. Ptám se co za stroj to má. BMW F800GS, manžel prý jezdí na V-stromu. V duchu si říkám, která česká pošťačka by si mohla dovolit takovou motorku. Internet tvrdí, že Slovinci mají o cca 8000 Kč vyšší průměrný plat. Ovšem rozdíl v platech poštovních doručovatelů musí být dramatičtější. No nic, konec chytrých úvah. Dnes jede celá skupina do terénu, rozuměj na šotoliny...
V místě, kde chceme na šotoliny vstoupit, se u cesty nachází značka s nejasným textem. Chvíli laborujeme, pokračovat, nepokračovat, a nakonec se osmělujeme a celé osmispřeží, jako vláček za sebou, si to prdí lesem. Již smířeně, si jízdu mimo asfaltovou silnici moc neužívám, ale vlastně mi to je dost jedno. Opatrně vrkám plynem, na brzdy se snažím sahat velmi citlivě, vše plynule a bez agrese. Využívám každé mezery v husté vegetaci, která poodhalí aspoň malý výhled, a upírám tam zrak. Po sedmi kilometrech zastavujeme na lesní křižovatce tvaru ypsilon a zahajujeme outdoorový fastfood festival. Někdo pečivo s uzeninami, další s konzervou čehosi co přežije i jaderný výbuch. Fajnšmekři pak vytahují vařiče a připravují teplé pokrmy. Kdo nemá po ruce židličku, sedá si do své svlečené bundy. Je nám dobře. Pauzy na jídlo jsou velmi stmelující. Lezeme zpět do sedel a než se znovu dostaneme na asfalt, ujedeme dalších sedm kilometrů.
Jsme zpátky na silnici, ale je rozbitá a úzká. Je to jen přejezd k dalším šotolinám. Po chvilce se blížíme k levotočivému klesavému vracáku. Takových zatáček jsme projeli bezpočet. Jedu opatrně, ani pomalu, ani rychle. Mírně naklápím motorku doleva, zařazenou mám dvojku. Už jsem na výjezdu ze zatáčky a bez varování mi ujíždí přední kolo. Versys sebou, s mohutným zakřičením vytočeného motoru, bouchá o zem. Kloužu se po levém boku. Motorka se klouže přede mnou s charakteristickým zvukem plastů dřících o zem. Po pár metrech se otáčí světlem ke mně a pozadu se smýká po asfaltu dál. Ani nevím jak jsem se ocitnul na nohou. Rezignovaně kráčím ke chcíplé motorce. Ta zastavila odhadem dva metry od travnatého srázu. První je u mě Benjo a se slovy "Ták pojď", se společně chopíme zvednout Kawu ze země. Hned jak je mašina zase ve své přirozené poloze, je mi jasné, že odsud neodjedu. Držák stupačky je zlomený a ta visí na tyčce řadící páky. Ten polovrak dotlačíme na plácek vedle zatáčky a začínáme řešit, co dál. Teprve teď kontroluju sám sebe. Zjišťuji, že mě nic nebolí a na oblečení jsou jen minimální škody. Dobře, takže šrámy jsou jen na motorce. Vysoké čiré plexisklo je vytrhané z úchytů a popraskané na několika místech, je na vyhození. Chránič spojkové páčky je ulomený. Držák na telefon poškrábaný, plast na nádrži také. Levý kufr má hluboké vrypy od asfaltu, ale neotevřel se a vypadá funkční a pevně na místě. Levý padací protektor je ohnutý. Nejhorší je ta stupačka, bez té se daleko jet nedá - nemůžu řadit. Zlomený kus je navíc z hliníku. Svářečku na hliník nenajdeme v každé garáži, to bude malinko problém.

Začínáme organizovat zbytek dne. Jsme trošku zmatení, ale rozsekává to Kozel, když určuje dvojici Benjo a MAD. "Benjo má technický znalosti a MAD má jazyk, tak ať spolu jedou opravit stupačku." Tím se dali věci do pohybu. Kluci vyjeli shánět po dílnách svářeče hliníku. Ostatní zůstáváme na místě. Svobudka se ochotně ujímá opravy mého chrániče spojky, je to truhlář, takže použil kus větve. Už nevím jak dlouho v té zatáčce čekáme, ale muselo to být určitě přes hodinu. Od kluků přichází zpráva, že stupačka bude za chvíli hotová. Kozel, Ziki a Franta jedou napřed převzít ubytování. Já, Kuba a Svobudka zůstáváme spolu. Po nekonečné snaze se nám společně daří na Versysu bez řadící páky zařadit dvojka. S levou nohou ve vzduchu a s trvale zařazenou dvojkou sjíždím do nejbližší vesnice. Tam nadšeně nacházíme kavárnu, kde čekáme na příjezd svařené stupačky.

Káva v nás rychle zmizela a kluci s opraveným dílem furt nikde. Po dlouhých desítkách minut se konečně dočkáváme. Mad s Benjákem přijíždějí. Na nic se nečeká a nasazujeme stupačku zpět na motorku. Mezitím posloucháme, jak se hledala dílna, kolik lidí v tom bylo zainteresováno atd. Nakonec díl opravovali borci, kteří svářejí turbíny do vodních elektráren. Jeden z nich byl motorkář, co jezdí do Brna na okruh. Za svaření ani nic nechtěli. Motorka je zase pojízdná - můžu zase řadit a odkládat nohu. Teď už nejkratší cestou k ubytování. No, nejkratší, přes dvě hodiny jízdy, do Podkorenu.

Cestou nám stihne ještě pršet, celkem vydatně. Než dojedeme do cíle, mám dost času přemýšlet o svém pádu. Nicméně to nedělám, je mi to tak nějak fuk, zatím. S absencí plexiskla poznávám útrapy kluků, kteří plexi vůbec nemají. Zatímco s plexisklem zůstávám proti dešti obstojně chráněný, bez něj sem nacucaný vodou coby dup. Ještě krátká zastávka kvůli nákupu piva a můžeme bydlet. Máme dvoupatrový apartmán s několika pokoji, kde se zdržíme dvě noci. Zítřek je odpočinkový den. Večer je první přípitek na zdraví, dnes se to hodí!

Den 6

15.6.2023 - 0km


Na dnešek se opět plánuje rozdělení skupiny. Kozel vymyslel výšlap na kopec Prisank (2547 m.n.m.). Ukázalo se, že Prisank je stále pod sněhem a tak horolezecká část klubu přesměrovala své snažení na horu Picco di Mezzodi (2063m.n.m.). Většina party je rozhodnuta pro kopec. Já, Frenkie a Benjo kopec odmítáme a hodláme si udělat výlet do nedalekého městečka Kranjska Gora. Příjemná procházka 3.5km téměř po vrstevnici. Je krásný den, slunečno, teplota akorát na pěší výlet a bezvětří. To bude pro dnešek akurátní program. Když si uvědomím, že jsme se Svobudkou a Zikim seděli v kuchyni do čtyř hodin ráno, je mi za ty dva horolezce špatně.

Obě skupiny opouštíme ubikace ve stejnou dobu. Po necelé hodince cesty po loukách a lesích přecházíme, my kavárenští, most a blízkou frekventovanou silnici. Ocitáme se v lyžařském středisku lokální velikosti. Všechno čisté, upravené, rodinná stavení naředěná hotely a pensiony. Tady se žije z turismu. Nicméně není potřeba to dávat na odiv a škodit prostoru kolem sebe přemírou vizuálního smogu. Zkrátka pěkné městečko, líbí se mi tu. Usedáme s kámošema do pizzerie a obědváme. Když se zakusuji do několikátého trojúhelníčku, zlomyslně si vzpomínám na ufuněnou skupinu horolezců. Po obědě navštěvujeme obchody se suvenýry, abychom obdarovali naše blízké po návratu do Prahy. Také nakupujeme v místním marketu pochutiny na večer.

Po návratu do Podkorenu se vrhám na dodatečné opravy a úpravy pošramocené motorky. Pak už jen večerní intelektuální zábava a zítra zase hurá do sedel. 

Den 7

16.6.2023 - 259km


Sedmý den opouštíme Slovinsko a přes Itálii se dostaneme až do Rakouska. Ale nepředbíhejme, všechno pěkně popořádku. Zatímco ve většině odjíždíme od ubytování hromadně, dnes si dáváme odjezdového spicha až na čerpací stanici kilometr od apartmánu. Má to tu výhodu, že nečekáme až si kolegové natankují - postupnými příjezdy jednotlivců nevytvoříme fronty u stojanů. Dnes nám dává Franta košem. Tedy, aby bylo rozuměno, chce jet sám. Myslím si, že už nás má plný zuby a chce si po týdnu jet podle sebe. Vlastním tempem, vlastní morálkou. Když přijíždím k pumpě, vidím Frantu akorát mizet v dáli. Má tedy asi 15-20 minut náskok. Prvním bodem zájmu máme sedlo Vršič. Na mapě vypadá cesta k němu vedoucí slibně. Jenomže realita je zklamáním. Silnice úzká, nevalné kvality a téměř všechny zatáčky se zábavným potenciálem jsou vydlážděné kostkami. Pro motorky tedy silně nezážitkové. Vynahrazují to ovšem všudypřítomné výhledy na skalní masivy. Sjezd ze sedla dolů je sice už bez kočičích hlav, jenomže tady si to taky moc neužíváme. Silnice stále úzká a vracející se zatáčky v prudkém klesání prostě musíme jet víceméně opatrně. Sjíždíme do údolí a silnice se stává kvalitnější, širší a narovnanější. Přesně ten typ, kde můžete frčet 150 a neubírat. Blížíme se k Mangardu. Zastávce, do které vkládám naděje jako do toho možná nejbombastičtějšího, co uvidíme. Ještě daleko před mýtnou bránou, narážíme na  zátaras, který nám brání se na Mangard dostat. Před našimi zraky sice barikádu i se zákazem vjezdu projel cyklista, ale s motorkami ho následovat nehodláme. Chvíli zklamaně čumíme a pokračujeme dál, do Itálie, ta je už za rohem.
O pouhé čtyři kilometry dál přejíždíme sedlo Predil, na jehož vrcholku je státní hranice mezi Slovinskem a Itálií. Jen o pár metrů níže se pak nachází pevnost Batteria Sella Predil. U ní samozřejmě zastavujeme a zevnitř zkoumáme. Pobavil Kuba, který s opovržením označil Lamborghini Urus, parkující před pevností za něco vypadajícího jako od automobilky KIA. Zdržujeme se jen na dobu nutnou k nasátí atmosféry vojenské historie a pak se už všichni těšíme na kávu a dortík do Tarvisa. Tam vede silnice s několika zábavnými zatáčkami, které mi uvízly v paměti. V Tarvisu parkujeme na malebném náměstíčku a okupujeme jednu z několika kaváren. Sedíme venku na ratanovém nábytku a někteří z nás nervózně pozorují tmavnoucí oblohu. Po kávindě pokračujeme směrem do Rakouska, kam se dostáváme přes hraniční přechod Coccau Valico. K našim jižním sousedům nyní přejíždíme jenom proto, abychom se mohli vrátit zpět do Itále přes sedlo Nassfeld. To je jedno z míst kudy chtěl cestu vést Kozel, takže dneškem je mu vyhověno. S nadšením uznávám, že tohle sedlo z rakouské strany nahoru je pecka! Jedna z těch silnic kde potrápíte pneumatiky a donutíte nadledvinky k produkci adrenalinu. Střídají se tu táhlé rychlé zatáčky s utaženými pomalými vlásenkami. Skupina se roztrhává a já mám dostatek prostoru abych byl sám sobě největším soupeřem. Na předvčerejší drobný karambol zapomínám a motorce uštědřuji další šrámy v podobě odřených stupaček a dokonce i koncovky výfuku. Tak krásně tady jde moje Kawa klopit. Přijíždíme na vrchol sedla a zastavujeme u krajnice s výhledem na jezero. Ihned se směle chlubím odřenými stupačkami a hrdinsky dodávám: "Se nesmim z nějakýho pádu posrat!" To abych zamaskoval případné psychické následky mého předvčerejšího skluzu. Sedíme u toho jezera a koukáme, že je vlastně čas oběda. Tohle jídlo bude opět kempingového typu a tak chceme najít pěkné přírodní zákoutí, kde si uvaříme. To se nám daří o pár set metrů dále. Parkujeme, vaříme, jíme.
Po obědě nás čeká další "Kozlova" zastávka - Monte Zoncolan. Kopec, nebo spíš hora, kam vede klikatá silnice strašlivým stoupáním. Je součástí slavného cyklistického závodu Giro d'Italia. Jak se s motorkami škrábeme na vrchol, několik nadšených hobby cyklistů potkáváme. Stejně jako profesionálům, i jim patří můj obrovský respekt. Vyšlápnout na kole tenhle kopec, to je prostě výkon hodný opravdových srdcařů. Když cyklisté, které cestou potkáváme, dosahují vrcholu projevuje se u nich nemalé nadšení. Objímání, vítězná gesta rukou a nepřehlédnutelné štěstí v mimice jejich obličejů. Ještě před pár lety bych tohle štěstí z fyzického utrpení nechápal, teď tomu ale rozumím a pozorovat ty spokojené chlapíky mě nabíjí pozitivní energií. Well done boys! Nutno zmínit, že kdesi pod Monte Zoncolanem se naše skupina rozdělila vinou navigační minely. Proto jsme na vrchol přijely z obou stran. Větší polovina naší grupy tedy neviděla jednu stranu toho cyklistického očistce a za mě tedy přišly o dost.

Dobře, cyklopeklo jsme viděli. Jelikož za sebou máme dnes už hodně přes 200km, žravé motorky potřebují mimořádnou čerpací stanici. Plánujeme tedy sjet do obce Sutrio, kde můžeme napojit žíznivé motorky. Já jedu na chvostu, přede mnou Svobudka a před ním Kozel. Zbytek nám trochu poodjíždí a naše trojice se vydává trochu jinou cestou, než bylo v plánu. Na benzínce jsme první a Mad nedokáže pochopit jak je to možné. Hned stavím základy pro tajemství dne a říkám: "To vám nikdy nepovíme!" Pak ještě porůznu přihazujeme věty typu: "Jeli jsme po sjezdovce dolů, celkem se to dalo." a s úsměvem pozorujeme jak si někteří nedokážou urovnat, jestli je to sranda, nebo ne. No a jak to vlastně bylo? Jak jsme se dostali dolů dřív? Kdo ví!? Prázdné motorky tankují a přichází zpráva od dnešního předsunutého průzkumníka Františka, že kemp je zařízený a můžeme v klidu přijíždět. Mám toho dnes už dost a tak na poslední dnešní bod zájmu posilám kluky samotné. Zpětně toho celkem lituji, protože zúčastnivší se na to místo pěli chválu. Fotky které pořídili tu chválu jen podtrhly. Jednalo se o horskou, z části šotolinovou, stezku s názvem Panoramica delle Vete. Ta se vine kolem hory Monte Pezzet a nabízí nekonečno úžasných výhledů. Teď vím, že jsem se měl hecnout. Nevadí, třeba se mi ještě někdy naskytne příležitost tohle místo navštívit. Poprvé za letošní dovolenou nasazuji pod helmu sluchátka a vydávám se na posledních padesát kilometrů dnešního dne. Jede se mi příjemně a těsně před kempem ještě stavím na nákup. Děsně fouká vítr a trochu mi dělá starost jak v kempu postavím stan. V kempu ale jako zázrakem po větru ani památky a já podle Františkových instrukcí zajíždím do kempu. Zbytek nepřijede dřív než za hodinu. Zabydluji se a začínáme s Františkem trochu odstrojovat Versyse. Potkávací světlo svítí kamsi do výše a my se ho pokoušíme seřídit. Čas rychle ubíhá a znenadání přijíždí zbylá šestice kluků. Po rozbití tábora se máme dostavit na recepci a srovnat účty. Během placení má pan domácí naprosto nevyžádaný a později až otravný monolog o ekologickém fungování jeho kempu. Je to fajn, že si to takhle zařídil, je mi to více než sympatické, ale mluvit o tom dvacet minut nemusí. Také nám doporučil hospodu kde se dobře najíme. Na tahle doporučení slyšíme lépe než policejní ovčák na: "Trhej Azore!" Vyrážíme a s vidinou dobrého jídla a studeného piva máme rychlý krok. Přicházíme ke slušně (čti nad naše poměry) vypadajícímu hotelu. Na baru si necháváme předložit jídelní lístek, abychom nepadli do pasti předražených cen. Lístek naším schvalováním prochází. Ani si nechci domýšlet, jak to asi působí na obsluhu. Z jedné ze servírek se klube Slovenka (možná to byla Srbka co studovala na Slovensku, říkejme jí Slovenka), která poznává krajany a ochotně se nás ujímá. K naší radosti nás usazuje na zadní část zahrádky, která je úplně prázdná. No a tak tam tak hodujeme a do toho se bavíme s tou mladou Slovenkou. Jsme malinko náročnější skupina v kontextu prázdných půllitrů. Jakmile někdo dopije a příliš dlouho čeká na nové pivo, dělá nám to vrásky na čele. Vlastně je to taková chvilková miniaturní tragédie. No a když tahle mladá servírka vezme objednávku a deset minut se nevrací, Kozel říká: "A to se nám taky někdy stává, že řekneme objednávku a za deset minut se ta obsluha vrátí a že na to jako zapomněla." Uplynula další minuta a naše Slovenka se vrací se slovy: "Moc se omlouvám já na vás zapomněla." U stolu se ozval výbuch smíchu. Netušila proč se smějeme a tak si to vzala osobně. Nenašel se nikdo, kdo by jí to vysvětlil a tak to bylo naposledy, co jsme tu holčinu u našeho stolu viděli. Ovšem poslala za sebe náhradu, mladého Slováka, motorkáře. Ten už si s námi věděl rady a provedl nás zbytkem večera. Při odchodu do nás ještě nalili panáka na účet podniku a my se odebrali zpět do stanového městečka. Dnes večer je s námi Frank naposledy. Ráno se odpojí a jako solitér bude pokračovat směr Anglie. Večer probíhá nezbytné loučení s naší Anglickou frakcí a pomalu se trousíme do stanů.

Den 8

17.6.2023 - 286km


Vyspal jsem se královsky. Špunty v uších jsou v kempech nedoceněným pomocníkem. Pro ty z nás, kteří máme lehké spaní je to úplná záchrana. I Benjo ráno hlásí, že tak jak usnul se taky probudil. Asi tu jsou dobré geopatogenní zóny. Vedle mého stanu chybí stan Franty, chybí tam i jeho Africa Twin a chybí tam i Franta sám. Odjel. Po sbalení tábora dopolední zastávka na čerpací stanici a pak již bez překvapení vynecháváme plánovanou kavárnu, páč jsme se najedli a napojili v kempu. Hned zrána se domlouváme, že dnešní trasu pozměníme. V plánu je sedlo Nocklamstrasse a mytné za vjezd na něj je bez padesáti centů dvacet Euro. To se nám zdá víc než co bychom chtěli zaplatit. Hlavně proto, že už tam někteří kluci byli a podle nich to za ty peníze nestojí. Trasu si tedy zkracujeme a následující zastávkou má být jezero Hundsfelsee. Cestou ovšem narážíme na krásné místo, Chatu doktora Josefa Mehrla. Stavíme a ochutnáváme místní štrůdl, který zaléváme výbornou kávou. Silnice je pěkná, rychlá a jedeme neuvěřitelně krásnou, kopcovitohornatou krajinou. Máme za sebou nějakých sto padesát kilometrů a zastavuje nás zákaz vjezdu. Brání nám v dosažení toho jezera, kde jsme chtěli na chvíli spočinout. Nejsme rebelové a tak se po chvíli domluv před zákazovou značkou otáčíme.
Bez zahlédnutí jezera pokračujeme směrem na Postalmstrasse. Další placené sedlo, kde chtějí za průjezd pouhých 6,50 Euro a to jsme ochotni zaplatit. U automatické mýtnice se ale zasekáváme. Zatímco jeden nebo dva motocykly projely, Benjo celou frontu zasekal, protože dal platební kartu do jiného slotu, než do slotu k tomu určenému. Paradoxně to mělo za následek zkrácení fronty, protože jiná skupina motorkářů stojící za námi to vzdala a odjela pryč.  Naše bezradnost u závor zburcovala obsluhu, která jak jsme pochopili, není stále přítomna. Pokud se objeví zádrhel přijede pomoci. A tak se taky děje a my konečně projíždíme bránou. Přijíždíme na nejvyšší bod sedla a trochu zklamaní děláme pauzu. V porovnání s prostředím, kterým jedeme už týden se tohle místo moc nevymyká a tak máme pocit, že to ani za těch málo peněz nestojí. Na louce vedle nás se pase stádo krav a jsou pro nás zábavnou atrakcí. Několik kluků se snaží krávy nalákat blíž k silnici a všichni doufáme v pohlazení. Nejvytrvalejší je Svobudka, který se na otýpku trávy snaží na dálku přimět krávy ke spolupráci. Úspěch se nedostavuje. Ovšem dostavuje se několik dalších motorkářů a vypadají, že to tam znají. Nemají zavazadla a jedou rychle. Začínáme klesat zpět do údolí a dostáváme se do pěkných zatáček. Jedu za Zikim, který mi bez obtíží mizí v zákrutách. Je slyšet jak tahá stupačky po zemi. Minulou sezónu, když si Ziki pořídil motorku a začal s námi jezdit, jsem o něj měl občas strach. Nevypadal moc jistě. Dost se to změnilo a tenhle zrzavej sympaťák je dneska rychlý jako střela. Já teď s oblibou říkám: "Když jsem jel minulej rok za Zikim, měl jsem o něj strach. Když za nim jedu teď mám strach o sebe." Přijíždím pod poslední serpentinu a Ziki na mě gestikuluje, že si dá zatáčky ještě jednou. Souhlasně kývu a zastavuji o kousek dál, kde je zaparkovaný zbytek gangu.
Teď už jen rychlá zastávka v místním Sparu a můžeme jít bydlet. Kemp, který jsem předběžně vybral je plný. Další byl zase zavřený. Až na několikátý pokus se nám daří ubytování domluvit. Já, Benjo a Kuba se dostáváme do kempu domácího typu. Na dveřích recepce je číslo pro případ nepřítomnosti obsluhy a tak bez váhání voláme. Slečna recepční přijde do pár minut. Čekáme, pozorujeme cvrkot a v tom se zjevuje slečna recepční. Vypadá jako vystřižená z Oktobrfestu. Má na sobě místní kroj a prsa v dekoltu vymáčknutá tak, aby si jich každý hned všimnul. Rozhovoru s ní se ujímá Kuba. Prý takhle velké skupiny obyčejně neberou. Mezi řádky to jasně znamená, že osm smradlavejch českejch motorkářů tam nepotebují. Ovšem Kuba využil svého šarmu a mladického vzhledu a bez větších obtíží domluvil ubytování pro nás všechny. Píšeme zbytku skupiny, posíláme koordináty a za chvíli se kluci přiburácí. Máme místa na samém kraji kempu. Žádný plot, jen otevřená louka a my máme výhled jaký si naše poslední společná noc zaslouží. Navíc jsme pár minut pěšky od jezera Wolfgangsee, které svou čistotou přímo vybízí ke koupání. Uprostřed zaparkovaných motocyklů tvoříme kruh, ve kterém všichni sedíme. Stejně jako u kulatého stolu seděli ti Artušovi borci, teď my, taky borci, sedíme v kruhu bez stolu. Vzniká tak improvizovaná jídelna, obývák a nálevna v jednom. Mad se jako vždy spokojí se svým pončem, které má pod sebou jako deku. My pohodlnější lovíme v útrobách zavazadel kempingové židličky. Tenhle večer si Ziki vyzkoušel všechny, aby věděl, jakou si má pro příště pořídit. Číhal kdo se kdy ze židle zvedne a hned využívá příležitostí. Moje židlička dnes rupla. Roztrhl se textilní sedák a já byl vděčný, že se tak stalo až poslední večer. Benják se ochotně nabídnul k její opravě. Za pokročilého večera se probíralo drhnutí stupaček o silnici. Kozel tohoto motorkářského milníku nikdy nedosáhnul. Jezdí totiž na vysoké terénní koze obuté na terénních pneumatikách. Tahle kombinace hlubokým náklonům neprospívá. Kozlovi se ovšem zachtělo vidět svou KTM v takovém náklonu alespoň nanečisto. Ve třech lidech tedy chytáme KáTeeMku a dopřáváme jí náklon až na stupačku. Vypadalo to neskutečně, jakoby ta motorka skoro ležela na boku. Myslím, že po tomhle "testu" se Kozel o takový náklon pokoušet nebude. Rád bych zmínil, že Kozel ukázal jak moc na tuhle dovolenou chtěl. Odjet zhruba čtyři dny na motorce s jedním funkčním okem a druhým bolavým, chtělo obrovské sebezapření a u mě za to má obrovský respekt. Benják nechává kolovat poslední placatku kořalky a v postupném nárůstu únavy odpadáváme do spacáků.

Den 9

18.6.2023 - 387km

A je to tady. Poslední den naší výpravy. Při pohledu do itineráře se mi moc nechce sedat na motorku. Žádné zábavné zastávky, vyhlídky, jezera, ani prd. Je to už celkem dlouho co je cesta naplánovaná a já mám mylně v paměti, že jedeme jen nudné silnice co nejrychlejší cestou zpět do republiky. Ale nepředbíhejme. Vylézám ze stanu a u našeho kulatého stolu už sedí Svobudka s Benjem. Jsem napružený na ranní koupání v jezeře. Ptám se kdo jde se mnou a jako odpovědi se mi dostalo jen rozpačitých pohledů od dvou rytířů. Tak si trhněte, jdu sám. Po pěti minutách chůze jsem u vody. Z té vylézá česká rodina po ranním paddleboardingu. Zahazuji svršky a vrhám se do hladiny. Je studená a po pár tempech ze mě mizí i poslední zbytky večerní zábavy. Zdržuji se slabou čtvrthodinu a nabitý energií vodou z podhůří Alp se vracím k našim. Táborníci jsou už na nohou a roztroušení po kempu. Někdo snídá, někdo se sprchuje, někdo třeba sere. Kubovi na mne ulpívá zrak a s drobným překvapením v hlase se ptá: "Tys byl ve vodě, jo?" Mlčky přikyvuji a jdu do sprchy. Po hygieně, vracejíc se ke stanu spatřuji Kubu, jak se vrací od jezera. Ten pohled ve mně ulpěl. Jede na motorce v pantoflích a bez helmy. Přes rameno ručník a úsměv na tváři. Vypadal jako reklama na svobodu. Byl to vždycky trochu rebel a tenhle obrázek mi do toho skvěle zapadnul. Borec v plné síle na staré motorce, co kašle na pravidla, tiskněte to na plakáty. Tak chlapci, zvedáme kotvy a hurá domů!

Kvůli změně kempu se k ranní čerpací stanici musíme drobně vrátit. Následujících sto dvacet sedm kilometrů jedeme bez zastavení. K mému překvapení se cesta příjemně kroutí. Nudné silnice prvních tříd, o kterých jsem byl pro dnešek přesvědčen, nepřicházejí. V myšlenkách už mám vlastně jenom návrat do reality běžného života. Následující zastávka je kavárna v Ottensheimu. Znovu narážíme na platbu pouze v hotovosti, na kterou je našinec téměř odvyklý. Začíná se mi objevovat na motorce nešvar. U studené motorky spojka zabírá úplně nahoře. Když se motorka zahřeje, spojka zabírá úplně dole - sotva rozepne. Z toho plynou komické situace. Když jsem zvyklý, že spojka zabírá tady a za půlhodiny zabírá úplně jinde, jsou rozjezdy z křižovatek celkem ošemetná záležitost. Motorka poskočí a já se prohnu v zádech. Musí to vypadat neumětelsky.

Teď dalších padesát kilometrů na hranice a dalších padesát na oběd. To už budeme v Čechách. Cesta je stále zábavná, klikatá a poskytuje dostatek rozptýlení. Hodně se mění krajina. Je poznat, že už nejsme v Alpách a ani je nemáme na dohled. Hranice přejíždíme bez zastavení. Projíždíme i Českým Krumlovem, kde vinou silného provozu zpomalujeme, ale nezastavujeme. Kousek před Českými Budějovicemi nám Bistro Libra vaří oběd. U jídla bylo řečeno, že to byl z Rakouska velmi příjemný a zábavný návrat. Tak a teď už opravdu jenom nudný přesun. Kousek za Budějkami tankujeme a vyrážíme na ten nejposlednější úsek naší expedice. Popravdě nevím, kde jsme se rozdělili. Jestli to bylo až na pumpě na Zbraslavi, nebo si cestu z Jižních Čech různí kluci zvolili rozdílně. Co vím ale jistě je to, že z devátého dne nemáme ani jednu jedinou fotku. Pouze tři kluci si po příjezdu domů vyfotili svá počítadla kilometrů, tak tady jsou.



Závěr

Jsem nadšený. Tahle cesta měla prostě úplně všechno, co od cestování na motorce chci. Základem toho všeho, je skvělá parta lidí. Na tu jsem fakt hrdný. Vědomí, že jedu s těmi nejbližšími kamarády je velmi upevňující. Měli jsme cestou dvě zápletky. Kozlovo oko, které se naštěstí v polovině dovolené uzdravilo. Mojí rozbitou motorku, kterou se naštěstí podařilo dostat zpět na silnici. Zatáčky jsme projeli fantastické, výhledy jsme viděli ještě fantastičtější. Tenhle režim, kdy střídáme ubytování pod střechou a ve stanech všem vyhovuje. Mám pocti, že jsem našli skvělý průnik našich očekávání a preferencí. Jediná moje výtka by snad mířila na naší přehnanou uzavřenost. Na cestách máme možnost poznat spoustu skvělých lidí, ale díky naší přirozené introverzi nepoznáme téměř nikoho. V tomhle jsme dost sráči. Myslím si, že poznávání místních do cestování přináší spoustu zážitků, o které přicházíme. Ale je to na každém jednotlivci zvlášť, jak naloží s potkáváním domorodců. Moc díky všem účastníkům, je to zásluha nás všech, jak se dovolená krásně vyvedla. Bez náznaku ponorky jsme propluli všemi dny a mě to náramně bavilo.

Aktuálně se začínáme bavit o létě 2024 a do hry se dostaly dvě destinace. Skotsko a Sardinie.  Obojí má své pro i proti a já jsem moc zvědavý jak se nakonec rozhodneme a kdo všechno pojede. Ale ať už to bude kamkoliv, už teď se děsně těším. Cestám zdar.

Vážení čtenáři, pokud jste se textem prokousali až sem, velmi si toho vážím. Obzvláště proto, že jsme spolu překonali hranici deseti tisíc slov a přiblížili se k téměř hodině čtení. Pokud jsi jedním z účastníků cestopisu, doufám, že jsi v textu nenarazil na nic co by se tě snad dotklo. Pokud si z někoho drobně vystřelím, je to myšleno s dobrotou a láskou. Text by mohl být o dost delší. Čím více se do psaní nořím, tím více mi moje paměť uvolňuje vzpomínky i na ty nejmenší detaily. To psaní by mohlo být takřka nekonečné. Jenomže to bych se nikdy nedopracoval k zakončenému celku a navíc hodina čtení o prodlouženém týdnu na motorkách bohatě stačí.


Díky za přízeň. Honza / Warsheek / W   (31.10.2023)